Je zakletá ta země,
že mlčí, ztráty své jak čítala by
den po dni, po roku rok, dlouhé věky
a stále naslouchavě vyčkávala...
Tak připadá mi, zvonce stád když slyším zníti,
nad nořícími z par se rovinami
prosté když voní kvítí,
když křiknout slyším kohosi v tom tichu,
jak v údolí se smráká...
Den jak by čekal na noc, na soumraky
les tmavý, na spánek vsi ztichající,
a člověk na ruku, jež dnes neb zítra
chystá se udeřiti.
Ta po čase čas hrdlo pevně sevře, v prostřed
slov nedořečených... a zas je ticho...
Zde opatrně, zatížené, unaveně
si zvykli lidé kráčet s vylhanými nitry,
jak nebyli by před nikým už jisti,
dost klidni, aby práci požehnanou
stvořili k zítřku, aby důmyslní
sny svými v květy pyšné vypučeli,
je nechali zrát v činy...
Jak by tu vnitřní život odumíral
plachostí jakousi, čas krátký na vše
jak vyměřen by byl i na život i na smrt,
i na bolesti, radosti i lásky...
Tak bez porozumění sobě jdeme
kams v potácivém spěchu...
Tu před obrazem krásným nepostojí
duch, jehož nelze krásou okouzliti...
On nezahloubá se, jak v svatém tichu
posvátných hájů šel by k obětnici
a vyhledal své bohy... Vzácná kniha
mu svatou studnou není, z níž by píti
šel za noci, když v klenbě nebes hvězdy vzhoří
a život jako skrytý pramen mocný
když bouří, valí se kdes nevidně v tom temnu.
Jak někdo by nám zlhostejněl tu život,
jej pronásledoval až ku plachosti,
jej otrávil až do dna, pochybnostmi
nás naplnil a nedůvěrou k zítřku,
tak jdeme, duchový zrak přimhouřený,
lhostejně ceníme i střep i dílo,
i řemeslo i krásu, bez rozdílu, –
ba vlečeme se jako žebrák chromý,
však spokojený s tím, co vyžebral si,
jenž, když je hladov, vyklopí svou brašnu
a všechnu kořist hltá, nevybírá
a křižuje se sytý...
Však bývá hůře,
den jak by čekal na noc, na soumraky
les tmavý, na spánek vsi ztichající
a člověk na ruku, jež dnes neb zítra
chystá se udeřiti,...
a pak když udeří nás,
když schoulíme se, jak psi olizujem‘
karabáč, na němž vlastní krev lpí zaschlá,
rozmarem pána znovu povzbuzeni
zdviháme hlavy, opět zavětříme
a kořist, za níž pán nám hnát se kázal,
mu vděčně uštvem k smrti...