LEGENDA O ČLOVĚKU.

Antonín Sova

Rost věky dlouhé z kostí mstitelů... Tak dlouho rost... Pak slyšel ptáky pět, staleté stromy šumět nad hlavou, velebné bouřit moří vzduté varhany přílivů, valících se v nocích ztemnělých... Co jeho šíj se vznesla k obloze, vztyčená hlava k slunci výše mířila, v hloub zarostpevně svými kořeny v černavé prsti, vláhu moří vssál, i teplo mírné zemských rovníků, i zlatých polí zralou pohodu... Však proto, staletí že vyrůstal tu z kostí mstitelů, – již zapomněl, že rostl mstít se. Hrozné poslání v radostné touze žití zapomněl, v svět jiný vyšel, než jej opustil ten, kdo zaň vyřkl kdysi slovo msty... Potomek, jinak cítil... Obřími na pěti dílech světa podepřen byl údy... Budovat, ne bořiti, žít a ne mstíti se, chtěl milovat, ne vražditi, chtěl v zápas hravý jít, jenž srdce přesvědčí, je dobude... To cítil ten, jenž věky dlouhé rost z trouchnivých kostí dávných mstitelů... Zvrácené říše v troskách ležely u jeho nohou. Bozi rozbití jak hračky chvíle v koutech světových, zarostlí mechem, zaboření v zem: on na svět nepřišel však, by je mstil... Tu rozdupaných celých národů ležely zbytky, kam jen dohlédnul, tyranů rozvrácené mezníky, – však on se nezrodil tu, by vše mstil... Žen sfingy skácené, jež řídily osudy věků z ložnic královských a ze zpovědnic knížat církevních, tu s bohy v jedné změti ležely,... však on se nezrodil tu, by vše mstil... Všech věků víry sladké naděje šířily nad hroby svůj teplý dech, žár pohanský i utrpení křest tu z mramorů, tam z církve puklých zdí, však mrtvo bylo vše a zhynulo s tím Člověkem, jenž odkázal kdys mstu... I přešly věky... Říše měnily své krále, bohy, pravdy, učení, své lásky i své záští, ctnosti své dle starých svojich tradic odvěkých, tyrani vystřídáni tyrany, proroci proroky a vzbouřenci lkavými flagellanty, jdoucími kajícně ulicemi, s pokorou... Tož, Člověka, jenž vymřel, Potomek, měl vyrůst ke mstě z kostí mstitelů... Leč slyše ptáky nad svou hlavou pět, staleté stromy šumět, zapomněl se mstíti za vše mrtvé. Radost měl z toho, co živo. Bohu novému, tož bohu svého Mládí, počal stavěti chrám nový a v něm počal přebývat... Tak učil se svou láskou radostnou žít sobě, a ne přešlých věků mstám...

Patří do shluku

národ, volnost, prapor, vítězství, český, vlast, svoboda, dějiny, heslo, bojovník

1254. báseň z celkových 1358

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. K sté ročnici narozenin Fr. Palackého. (Jaroslav Vrchlický)
  2. None (Otakar Červinka)
  3. Sláva. (Herma Pilbauerová)
  4. DÁL A VÝŠ... (Karel Leger)
  5. Sibylly Michelangelovy. (Jaroslav Vrchlický)
  6. LISTOPAD. (František Serafínský Procházka)
  7. PŘEDSVIT. (František Kvapil)
  8. Na rozhraní roku 186½. (Václav Pok Poděbradský)
  9. Ukolébavka. (Svatopluk Čech)
  10. JARNÍ ZPĚV. (Augustin Eugen Mužík)