BALADA O PODIVNÉM TOVARYŠI
Bouřný je čas a všecko tone,
ostrovy s ptactvem, květiny vonné,
věže, jež čněly do oblak.
Zachráníš se? Ne. Nevíš jak.
Právě v tom vchází zakuklený
podivný Tovaryš v čtyři mé stěny,
masku si odsune, z jeho oka
života hnus plá ze hluboka.
V zaťatých zubech krev ze rtů zrudlá,
nějaká slova smutná a schudlá
krčí se schouleně za sebou,
jako houf trestanců jdou a jdou.
Nenávist hvízdá v tom dechu, zdá se,
jako by hrob v tom mluvil hlase
záchraně výsměch i nadějím,
tomu, v co doufám, co sním a co vím.
Vchází. To je zas má Zoufalost,
hrozný a zamlklý, bezradný host,
nad vším, co žije a nad vším, co doufá,
si zoufá, si zoufá.
100
Přišla se mlčky posadit,
nemluví, nechápe, či nemá cit?
K tanci-li odkudsi zazní nota,
šklebí se maskou pierota.
Hřebem je přibita k její lebi,
porážek veselostí se šklebí,
ale já vidím: Toť Zoufalost,
sedí a sedí, svých prstů hryže kost,
v mlčení dlouhé, v čas neblahý
nade mnou, nad zemí, nad vrahy
našimi, nad velkým v otroctví rodem,
nade mnou, nad zemí, nad národem.
Ptám se: „Proč s dochvilností děsnou
ruce tvé na mou hlavu vždy klesnou?“
Ptám se: „Proč tak, jak přišla jsi,
neodcházíš?“ „„Jdu v zápasy.““
„K čemu tu lodičku směšně malou
pod paždí nosíš?“ – „„V bouř nenadálou.
Na moře spustím ji, budu plout.
Každý je předurčen zahynout.““
„K čemu ta kotva? Je stokrát větší
nežli tvá loďka, tvém o zmatku svědčí.“
„„To, aby v bouř kdo povyplul,
jistěj a dříve zahynul.““
101
Mlčíme potom. Již den je bílý.
Venku bouř stromy rve, vichr šílí.
Tovaryš, ani se nenadám,
odejde tak, jak přišel sám.
A já se modlím svých modliteb chválou
za milost zázraku nenadálou.
A než zas přijde host strašný ten,
budu jist, silný, zdráv, přesvědčen.
102