LEGENDA O ČLOVĚKU
Exoriare aliquis...
Rost věky dlouhé z kostí mstitelů.
Tak dlouho rost. Pak slyšel ptáky pět,
staleté stromy šumět nad hlavou,
velebné bouřit moří vzduté varhany
přílivů, valících se v nocích ztemnělých.
Co jeho šíj se vznesla k obloze,
vztyčená hlava k slunci výše mířila,
v hloub zarost‘ pevně svými kořeny
v černavé prsti, vláhu moří vssál,
i teplo mírné zemských rovníků,
i zlatých polí zralou pohodu.
Však proto, staletí že vyrůstal
tu z kostí mstitelů, – již zapomněl,
že rostl mstít se. Hrozné poslání
v radostné touze žití zapomněl,
v svět jiný vyšel, než jej opustil
ten, kdo zaň vyřkl kdysi slovo msty.
Potomek, jinak cítil. Obřími
na pěti dílech světa podepřen
byl údy. Budovat, ne bořiti,
žít a ne mstíti se, chtěl milovat,
ne vražditi, chtěl v zápas hravý jít,
jenž srdce přesvědčí, je dobude.
143
To cítil ten, jenž věky dlouhé rost
z trouchnivých kostí dávných mstitelů.
Zvrácené říše v troskách ležely
u jeho nohou. Bozi rozbití
jak hračky chvíle v koutech světových,
zarostlí mechem, zaboření v zem:
on na svět nepřišel však, by je mstil.
Tu rozdupaných celých národů
ležely zbytky, kam jen dohlédnul,
tyranů rozvrácené mezníky, –
však on se nezrodil tu, by vše mstil.
Žen sfingy skácené, jež řídily
osudy věků z ložnic královských
a ze zpovědnic knížat církevních,
tu s bohy v jedné změti ležely, –
však on se nezrodil tu, by vše mstil.
Všech věků víry sladké naděje
šířily nad hroby svůj teplý dech,
žár pohanský i utrpení křest
tu z mramorů, tam z církve puklých zdí,
však mrtvo bylo vše a zhynulo
s tím člověkem, jenž odkázal kdys mstu.
I přešly věky. Říše měnily
své krále, bohy, pravdy, učení,
své lásky i své záští, ctnosti své
dle starých svojich tradic odvěkých,
tyrani vystřídáni tyrany,
144
proroci proroky a vzbouřenci
lkavými flagelanty, jdoucími
kajícně ulicemi, s pokorou.
Tož, člověka, jenž vymřel, potomek,
měl vyrůst ke mstě z kostí mstitelů.
Leč slyše ptáky nad svou hlavou pět,
staleté stromy šumět, zapomněl,
se mstíti za vše mrtvé. Radost měl
z toho, co živo. Bohu novému,
tož bohu svého Mládí, počal stavěti
chrám nový a v něm počal přebývat.
Tak učil se svou láskou radostnou
žít sobě, a ne přešlých věků mstám.
145