XVIII.
Mě zadrž!
(Slov. básníku prof. J. V. Sládkovi.)
Mě zadrž přísně, nepouštěj mne více,
mě leká východ ze Tvých rajských bran,
Svým světlem zostři moje zřítelnice,
můj pohled nechať Tvým je podpírán.
Mé všecky smysly zastři – hříchů zdroje –
Své lásky žárem v hloub je vyžehni,
nech řinout v duši bílé světlo Svoje,
žhnout v kráse jako slunce polední.
Zrak mystický mé duše vroucně sesil,
ať snese přesladké Tvé zjevení,
zdus výkřik slávy, by se nepoděsil,
z bran nebes za Tebou jenž pramení.
Ať nejčistšími city duše vzhoří,
jež v nivách Tvých se pase, ovečka,
ji oblij slávou Svou, jak východ zoří
hor vrcholy i v stráni políčka.
Nech kanout milost Svou jak kapky rosy,
jež z rána svítí na všech lupenech,
ji obmyj, v ní-li smyslnosti cosi,
a vnes ji do věčnosti na Svých ramenech.
35