XXX.
Jsi píseň
Jsi píseň, po níž duši lačně vzpínám,
jí naslouchám do dálek tušených jen,
a nevím, zda pravda je, pouhý či sen –
však melodie nikdy nevzpomínám.
Keř liliový zkveteš před očima,
pel stříbra se po květech plameny vzňal;
však duch můj když nad ním tu v úžasu stál,
kdos do zahrad jej bájných odenímá.
Jak číše zlatá vynoříš se skvoucí,
jež révou se ze srdce hlubin Tvých rdí;
však rtové mí žhavě když nahnou se k ní,
v taj rozplýváš se duši nevidoucí.
Jen hlava trním zraněná, když v snění
se zjevíš mi s bolesti pohledem Svým,
s tím čelem kol do krve rozbrázděným
a na rtech siných slova uděšení,
tu zůstáváš v dny, noci v duše hloubi
a slzy Své krvavé splývati dáš,
a srdce mé třesoucí neodmítáš,
když v něm se Tvoje krev s mou krví snoubí.
57