XLI.
Panně Montserratské.
1.
Tvé líčko snědé měkký aksamit,
jak macošky květ tmí se nesetřený;
Tvé oči studánky dvě, zacloněny
dvé loubím řas, kam noc se chodí skrýt.
A po Tvých skráních cítím vonný jít
dech katalonskou růží prosycený,
jenž s větry ovívá ty skalné stěny,
kam trůn Svůj s nebe spěla’s postavit.
Ó, Montserratu Paní, v snů mých směsi,
jež planeš sluncem žhavých azurů,
své všecky písně duše má Ti věsí
sem, na šíj něžnou, jako perel skvosty,
jak mandloňů květ dítě, lasturu
jak cestou dalekou mdlý poutník prostý.
79
2.
Trůn z ebenu, kde, kněžno, odpočíváš,
jak lodyha květ měkce Tebe nese,
lesk jeho temný do běla se třese.
Ó, jaký žár v mou duši smutnou vlíváš!
Šat smutečný s ní vlídně odekrýváš;
tak, den když s jezu hor v kraj rozleje se,
vše svítí, hoří, sálá v jednom plese.
Ó, v jaký den mou duši rozjasníváš!
Hle, s lilie, již dětská ruka drží,
sem bílá vůně řine, těžký proud,
kéž duše mojí rány jsou jí strží,
kam splynou mystické ty její vlny;
ať myšlenek smí plachty rozepnout
a veplouti v kraj Věčna tajuplný!
3.
Proud snění řine se už v tichém toku
mé duše břehy a se v hloubi tratí,
kde jako odlesk výsostí, ó Máti,
Tvůj obraz plá vstříc zdivenému oku.
A láskou roztoužen Ti zpívám sloku
svých písní nejsladší, jak cit mě chvátí;
kéž v proudu snů těch rozkošných se ztratí
proud hořkých dnů mých budoucích a roků.
80
Tak vytržen až rajským ku závratím,
rád dluh svůj velký zbytkem žití splatím,
v svůj sestupuje bez lítosti hrob;
co za Tebou duch rozpne křídla obě,
od hvězdy k hvězdě dál se nesa k Tobě
jak po šlépějích zlatých Tvojich stop.
81