LII.
Hymnus mrtvých.
(Svým drahým rodičům.)
Po hrobech vítr hrál si travinami,
od rovu k rovu měkce přeletěl;
tu kolem s mrtvými my byli sami
a v ticho země jejich hymnus zněl:
„Jak děcka ve kolébce v klínu země
v těch hrobích těla naše dřímají,
dech vesmíru je skolébává jemně
jak na vlnách, jež snivě šplounají.
My času neznáme, jak země zvykem,
a léta nad námi jdou jako sen
a duch náš jako křišťálovým víkem
svým rovem navršeným patří ven.
A pozoruje zem, jak zkvétá jarem,
jak lilje skví se, jak se růže rdí,
jak zrají klasy slunce žhavým žárem,
a v noc jak vycházejí souhvězdí.
103
Zpěv ptáků zpívajících na hnízd kraji
k nám řine utajeně v mrtvý sluch,
šum cypřišů, když kříže ovívají,
kde, symbol spásy, krvácí sám Bůh.
Když jeseň táhne krajem zasmušilá
a sbírá, jak jar relikvie, list,
když země, jakoby se očistila
od vášní zlých, se halí ve sníh čist.
V ruch žití hledí, slyší vaše plesy
i sladký šepot lásky tajené;
i smutek, který srdce vaše děsí,
sem splývá v rakve naše zborcené.
Sen vesmíru tu sníme gigantický,
tu klidně čekajíce na svůj čas,
jenž promění náš bědný osud lidský
a vyzvedne nás v synů Božích jas.
Jsme símě, které čeká jara svého,
však rozpadat se musí do těch chvil,
kam v líchy Hospodáře tajemného
je rozsévač-smrt tvrdě rozhodil.
To jaro přijde, vzplane v sluncí žáru
a v ohni s nebe padajících hvězd,
je tuší naše těla ve svém zmaru
a chví se rozkoší, že budou kvést.
104
Jak skořápka se rozlétne pak v chvatu
zem ve hrobech svých plná záhady,
my vzejdem v úbělu neb ve šarlatu
jak skvoucí, věčné Boží zahrady.
Tak plujem tiše na vesmíru vlně
a cítíme, jak s našimi sny hrá
dech Nesmrtelnosti už tajuplně,
jež hroby naše v plesu zotvírá.“ – –
Já v dumách naslouchám tich jejich plesu
a slza hořká na řase mé schne,
jen v duši pohnuté se touhou třesu,
již vzbudily ty chóry tajemné.
105