RUKA.

Antonín Sova

Mně umřel mnohý drahý, a v ten okamžik odveden rukou nezřenou, jež bere žití. Táž ruka pak mne přišla záhy pohladiti a zastavit mých slzí rozpoutaný vzlyk. Odvedla, pohřbila. Však ještě zem jsem cítil jí na prstech, svěc stydnout vosk, jenž před tím svítil... Když hladila mne, tu já pochopil, že táž nezvěstná ruka chová nemluvňat rod sladký, jinochy vodí, panny střeží, sílí matky, a že ji k srdci svému přichýlenu máš, já poznal též, že kolébku mou kdysi kolébala do snů, jež nikdy již tvá bytost nepoznala... Pohřbívat, křísit, vnášet v svět a odnášet, jak na počátku kosmu při zrození. Mně bude známa již, já postřehnu ji, v denní až tlačenici přimáčkne můj let a jako rozmáčknutý hmyz mne kosmu vrátí. Z ní slunce ucítím žhnout, zem z ní zahnívati.

Patří do shluku

viditelný, mystický, tajemný, tajemství, vegetace, tisíciletí, mlčení, magický, závrať, agonie

705. báseň z celkových 1655

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. PŘÍZRAK. (František Soldan)
  2. TVÁŘÍ V TVÁŘ (Josef Holý)
  3. Tichá bolest. (Otokar Březina)
  4. PANDÉMONIUM (Rudolf Medek)
  5. Podobná noci... (Otokar Březina)
  6. JÁ BÍLOU CESTOU ŠEL... (Karel Babánek)
  7. XVII. Vždy třetí s půlnoci – co, proč mě budí? (František Leubner)
  8. Modlitba večerní. (Otokar Březina)
  9. SLZA (Arnošt Procházka)
  10. SÍMĚ BOLESTI. (Sigismund Bouška)