RUKA.
Mně umřel mnohý drahý, a v ten okamžik
odveden rukou nezřenou, jež bere žití.
Táž ruka pak mne přišla záhy pohladiti
a zastavit mých slzí rozpoutaný vzlyk.
Odvedla, pohřbila. Však ještě zem jsem cítil
jí na prstech, svěc stydnout vosk, jenž před tím svítil...
Když hladila mne, tu já pochopil, že táž
nezvěstná ruka chová nemluvňat rod sladký,
jinochy vodí, panny střeží, sílí matky,
a že ji k srdci svému přichýlenu máš,
já poznal též, že kolébku mou kdysi kolébala
do snů, jež nikdy již tvá bytost nepoznala...
Pohřbívat, křísit, vnášet v svět a odnášet,
jak na počátku kosmu při zrození.
Mně bude známa již, já postřehnu ji, v denní
až tlačenici přimáčkne můj let
a jako rozmáčknutý hmyz mne kosmu vrátí.
Z ní slunce ucítím žhnout, zem z ní zahnívati.
98