Žnec v každý čas čekal již připraven
a brousil si kosu svou.
Žnec, hospodář kosmu, zřel k rovinám ven
dnů světlem a nocí tmou...
Ať v první zeleni sojky hvizd
táh’ větrem z ptačích hnízd,
ať z prvních jaří zadých’ van,
ať pozděj’ zřel obilí růst,
ať v podzimní líše slech’ skřípat pluh,
ať sněhy vál těhotný zimou vzduch, –
on pro vše měl zrak a sluch...
On každého krta a ponravu zřel
i vrabce i čermáčka, ze všech stran
zřel pole, slech’ každý kyv a šust,
jak sta mil tak obcházel...
To Žnec byl, jenž v kosmu nezměrném
úrodu tvorstva žal,
let tisíce brousil svou kosu, ji bral
vždy v přátelství důvěrném...
Ta neviditelná mu mávala k zemi,
jak trpěliv sklízel a díval se němý,
jak klesaly noci a vstávaly dny,
žár střídal se a mráz nevlídný...
Co předčasně zkvetlo neb dozrálo,
vše jeho kosu poznalo...
Dešť jarní když milosrdně zdvih’
křehoučkou zeleň širých lích,
hned nové se úrody zdvihaly
a jedna druhou stíhaly...
Žnec na vše, co rostlo, otcovsky zřel.
On každičkou trávku slunci předal
i měsíci, jenž chladný zvedal
se nocí a jenž tišit měl
tuch zklamaných nesmírný žel...
Žnec cítil v šum harmonických sfér,
co pokosit z rána, co v podvečer,
a nocí, dnem, procházel, kosil zas
své lidstvo i tvorstvo, strom, květ a klas,
vše zkosit šel, což tu kvetlo neb zrálo,
v objetí slunce žhnulo a plálo...
Hle, celý Kosmos se k němu modlí,
i roviny zelené, černý les,
vše žasne, na čem kosa prodlí,
a vše se dívá do nebes
a vše je nasyceno zoří,
žehnoucím sluncem, jež láskou hoří
už na svém loži v červáncích.
A z vlhkých par jak nad zem vstává,
zároveň vítá i s bohem dává,
a živé i mrtvé líbá na spáncích...
Žnec vesmírem kráčí s kosou svojí
a předurčenou žne úrodu svoji,
jak jasnozřením ji zvolil svým,
a za ním, co mrtvo, slunce líbá,
až zvoní to zrním drolivým,
až polibky bolí, jak nízko se shýbá
kotoučem ohnivým...
Jde po polích, po vsích a po městech žít,
a čeho se tkne, tam pozorný klid. –
Krok zaskřípe v písku pod horou
a chudou zašustí komorou.
Teď míří k městu, v spleť jeho střech,
jde palácových po schodech, –
a tiše-li zkosil, kde světla shasil,
on po kobercích dech smrti nasil...
Teď z chatrčí vyšel a z továren,
kde rachotící kola duní,
a z předměstských, obrovských kasáren,
před nimiž děcka řvou a se sluní,
a z blázinců a nemocnic,
kde vytřeštěné mu žaly zří vstříc,
i z malých idyllických domků,
před nimiž květin pár a stromků,
tam všude zkosil a všude žal
a současně sil. – Pak bral se dál...
A pokoseným, by spalo se líp,
stlal lístky z růží a květy lip,
slal vlažné větry, zpěv ptačích hnízd,
za listem žloutnoucí pouštěl list,
byl všudypřítomný, nastlal v skon
hmyzů a zvířat million
a třeslic, květů, stromů, trav
pod tisíce těl a mrtvých hlav,
přerodem novým vykouzliv
převzácné zemské prsti div
na novou setbu kosmických niv...
Kde zkosil, zas nový život rost’,
za pláčem vstal smích, za propastí most...
A za každou smrtí zas život tu byl,
za půlnocí den vždy rozsvítil,...
vzduch vláh’ jak zvonů ozvěnou
před jarem, a život prosvítal,
zas stoupaly mízy a sojky křik
zněl z lesů, tmou pramen prokmital
a jarní dešť silou zdvojenou
svou prášil duhu o trávník...
Žnec, hospodář kosmu, šel po lánech svých...
Kde smrti sníh sešel, květ žití se zdvih’
a pod dobrotivou rukou jeho se dělo cosi zázračného:
kde požal, tam nasil, tam řozžeh’, kde shasil,
a na troskách zašlého bytí
tam mnohonásobné a věčné a slavné se křísilo žití...