SMÍR
Já pozdě krásu chápal jsem, jak kdosi,
jenž o vše oloupený vroucně prosí
za milost poslední. Mé srdce zloupil
kdys ten, jenž do cesty mi dříve vstoupil.
Tu bolesti mi ze všech světských koutů
do oken hleděly. Já zřel vždy: Jsou tu.
Já srdce zloupené měl od bolesti,
temnými květy mohlo pouze kvésti
a v jejích studnách hluboko a chladno
padaly stíny rodných jedlí na dno
a ostré větry duly při smrákání,
jak pozdrav nocí a dnů sbohemdání.
A viděl jsem: Jdou za stopami, větří
a žádné oko pláčů neušetří.
Nepustí, duši dokud nerozdrtí
a tělo dokud nezaslíbí smrti,
naděje, dokud jed v ně nenakapou
a touhy, dokud neservou je tlapou.
Když v zápase jsem pohřbil mladé síly
a přes mne mnohokrát se převalily
ty těžce okované žaly dravé,
ty věčné, jejichž kopí v slunci žhavé
jak úděsná vždy fanfára se tratí,
já tam se dovlék’, – odkud moh’ bych vstáti,
60
a přitisknut v kout jeden, sluncem plný
bych cítil údolím vát vanu vlny
a oproštěn a neuvězněn časem,
bych naplněn byl pouze žití žasem,
i jeho příštím, jímž se zapomene,
oč srdce bylo kdysi oloupené.
61