Příprava k nábožnému zpěvu.
Lípo! krásná sousedko dubu,*)
Jak příjemný stín rozlíváš.
Já od uštípačného zubu
Raněn jdu, kde ty přebýváš.
Vůní tvou obalen sedím,
A s radostí k nebi hledím.
Na měké trávě lehko jest mi
Cžisté srdce své otvírat.
To kormoutilo se bolestmi,
Jako chtělby jed ho zžírat,
———
*) Dub jest stínidlo a okrasa Německého věštce; nesmíliž lípa býti Cžeského? Bobkový strom tuze voní cyzynou a neroste v našem háji.
16
Že s násylou ctnosti mé čest
Od divokých zhlcena jest!*)
Však není, ten můj poklad drahý!
Srdce plné nevinnosti!
Můj duch není ode cti nahý!
Dmou se k zpěvu mé vnitřnosti!
Harfo! v vůni té líbezné,
Tu tě věštec k zpěvu vezme.
Tuhle máš věnec z ratolesti,
Kterouž lípa ti podává.
Nic pak mi nezní o bolesti,
Kterouž můj stav podstrkává.
Y já věnec sobě svíjím,
Trpkou zemskou strast pomíjím.
Aj! slavík zvučně prozpěvuje
K vznešenému pocytnutí!
Aj! Pána svého vychvaluje,
Kterýž k zpěvu dal vnuknutí!
Harfo! dříve ho vyslechnem,
Potom také k Pánu vzdechnem.
———
*) To sem zpíval roku 1800.
17