Byls od věků nepatrný,
Hadovče potoku!
V příkrých horách sy chatrný,
Máš jen těsnou stoku.
Páni tebou pohrdali,
Míň sedlácy na tě dbali,
Že sy skrovný v obšírnosti,
Jen jednoho kroku.
Sotva sy se mlynářovi
Pod horou zalíbil,
Žes mu, jako rybářovi,
Málo chleba slíbil.
Y tě jméno zhanobilo,
Žeby hadů plné bylo.
Pocestný sy nepovšiml,
Cos, když nad tebou byl.
Tak se podnes mnohým stává
Tvým bratřím horákům,
Jimž se mocy nedostává,
Té strašné měšťákům,
Když skrz vaše rozvodnění
Pyšná řeka břehy mění
Y převracý vůkol dědin
Palouky sedlákům.
Tak Mezyhoř ponížený*)
Ve svém břehu leží,
Ještě více zavržený
S hor bohatých běží.
Ho sy y mlynář nevšímá,
Ač běh, nežli ty, delší má,
On nemůže těm být k štěstí,
Kterýmž přináleží.
Malá sýla s duchem velkým
Moudře shromážděná,
Jako voda s proudem mělkým
V těsný břeh sehnaná
Velké skutky provozuje.
To zde v stoce ukazuje,
Co horákům se nezdálo,
Zyma rozpuštěná.
Když se oblak ustydnutý
Na pahrbky vrhne,
A váš pramen zavinutý
Tvrdým mrazem trne,
Tu se vaše sýla zbírá;
Potom cestu sy otvírá
Pod papršlky jarními,
S nichž se teplo hrne.
Teď se zdvihá velká sýla,
Kteréž mnohý z lidí
K odlehčení svého díla
Pro svůj zysk nevidí.
Jenom mudrc považuje,
Jak se dobré rozmnožuje,
Ten tě, Hadovče, rozšafně
K cýli svému klidí.
Duše jeho má umění
K uvážení sýly,
By ji užil z tvého jmění
Dále nežli míli.
Srdce jeho lidem přeje,
Cžím se tělo k zdraví hřeje.
Proto potřebuje tebe
Jen na jarní chvíli.
Upevnil ti lože nové,
V němž se můžeš válet,
Ku podivu jest takové,
Že nesmíš zahálet.
Sem tam pod strom buď sevřený,
Neb po lukách rozprostřený.
Té mistrovské stoky štěrkem
Nemusýš pokálet.
Toby chtěli tví sousedi,
Abys v něm zahynul;
Nebo hněv z nich na tě hledí,
Chtě, abys pominul.
A proč? že sy dobrotivý,
A z nich každý jest dychtivý
K utlačení města s dřívím,
Z něhož k nim zysk plinul.
Těžká na tě vstala průba
Z přívalu hrozného,
V němž se zdála být záhuba
Od skal lože tvého.
Letní oblak na tě spadl,*)
Žeť vůdce tvůj hrůzou chřadl.
Ale zděšen tys utíkal
Do lože čistého.
Štěstí z tebe k všem se valí,
Jenž sou utlačeni,
Ti velicý, jako malí,
Souť klamem sklíčeni.
Ty klamačům jdeš do očí;
Proto závist na tě sočí.
Všickni pak osvobození
Sou vděčně uznalí.
Vyznávajíť s upřimností:
„Petrsburk poctivý**)
Srdce svého důstojností
Pro nás byl horlivý,
Aby podvod zastaralý,
V dříví prodej vychytralý
Byl zaražen, nebo zničen
Tvou trvanlivostí!“
Hrozý bída v budoucnosti
Z lesů zanedbaných.
Hrozý v celé okolnosti
Z paseků vybraných.
Kdo odlehčí jho drahoty,
By nebylo více psoty?
Zdaliž vlažnost říditelů
Sobě zanechaných? –
Ty! buď řádným, jako vůdce,
Kterýž tě spořádal,
Abys nebyl někdy škůdce,
Kdybys skály skládal
Do krásného položení,
Kteréž má být k obdržení
Nejpotřebnějších užitků,
Jež sy každý žádal.
Jako on k své povinnosti
Ržíditel ochotný
A v nejčistší nezysknosti
Duchem jest samotný,
Tak sy krásně od něj zveden,
Tak, jako ty, ani jeden
Není z všech potoků horských,
Třebas nejsy hřmotný.
Jako býval sy chudinec
Od všech pohrdaný,
Tak sy nyní dobrodinec
Od mnohých hledaný,
Bys odlehčil živobytí
Při vaření a ohřití
S dřívím, jež ochotně neseš
Do břehu sehnaný.
Budiž vůdce svého radost
Skrz dlouhý jeho věk!
Cžiň potřebným lidem zadost,
Jenž volají mu vděk
Za důstojnou tu poctivost,
Kteráž krotit chce dychtivost
Horských prodávačů dříví
A jejich k zysku vstek.
Až Mezyhoř přijde prosyt,
Zapudiv odpory,
Že chce s tebou dříví nosyt,
Uděl mu podpory.
Uč ho býti přičinlivým,
Aby nebyl nedbanlivým
Na pořádnost těch užitků,
Kteréž nesou hory.