Bajka hystorycká.
Nářek jest na Mahomeda,
Že jen pro svou čest nedvěda
Mnohým na nos zavěsyl,
A svět celý poděsyl.
117
Všude s nejostřejším mečem
Dal důkladnost všem svým řečem,
Že má Boží zjevení
O nebeském umění.
O tom divu mnoho křičel;
Na něj, kdo nevěřil, syčel,
Jakož zatvrzelého,
Rozsekal ho celého.
Ač od Boha být se pravil,
Předc nemocných neuzdravil;
Nedal světla slepému,
Ani kroku chromému.
S tim zákonem, kterýž slepil,
Nevědomé tak oslepil,
Že být chtějí moudřejší,
A jsou hanou štědřejší.
Pyšní na své obřezání,
Nimž světějí své poznání,
Celým mužem zhrdají,
A kleštěnce chovají.
Tim se jejich panství váží,
Do otroctví že poráží,poráží
Země obývatele,obývatele
Mocý podmanitele.
Kdo se nechce jim podrobit,
Umějí se na něj zlobit
Neuhasytedlně
A nesnesytedlně.
118
Jak to činí duch otroka,
Vychvalují tak proroka,
Jim, prý, s nebe daného,
Toho znají samého.
Ten, prý, pravdy jest spytatel,
Všech tajností vykladatel!
To z nich mluví pitomost
A zatmělá vědomost.
Majíť všickni holé hlavy,
Na zdvořilé nejdou mravy.
To nejradši zpívají,
Co z loupeže mívají.
Ta jest jejich přirozenost,
Ta zásluha a vznešenost.
Tak je prorok omámil,
Když se s mečem oznámil.
Svou opatřme zem kordonem,
By nestíhli svým nás tonem! –
Budemli se potýkat, –
Kdo z nás bude utíkat?