Labutě mé!
Ó plujte, labutě mé,
po moři plujte snů,
vám křídla rozepnu;
své brázdy táhněte,
v nich zlatem zrn to zakvěte,
ó plujte, labutě mé!
Po moři plujte snů
z těch břehů mého těla,
kam jeseň zaletěla;
z těch luhů, jež se prázní,
kde květ se třese bázní,
po moři plujte snů!
Vám křídla rozepnu,
za vámi s břehu jásám,
jste volnější než já sám;
pod vámi vlny čeří
tam v dál, tam k věčna šeři
vám křídla rozepnu.
[7]
Své brázdy táhněte
jak struny bájné lýry,
vy tóny sladké víry
v nich chvějte se a snujte;
mé labutě, ó plujte,
své brázdy táhněte!
V nich zlatem zrn to zakvěte
pod sluncem věčných světů
jak mystických trs květů
ze zahrad Lásky příští,
jež v srdce nard svůj prýští
a zlatem zrn v nich zakvěte!
8