Dvě ženy.
Prokvetly dvě růže
V sadě všehomíra,
Vábné v obou lůže
Měla krása čírá.
Však z nich jedna svadla,
Trn jen ostal od níní,
51
Jen ta druhá mladla
Sličněji den po dni.
Pro vděk milozrakýmilozraký,
Co tkvěl v její řáseřáse,
Lnulo nebe taky
K její divné kráse.
Kvítka nevyskytla
Na sadě se světa,
Dvou žen divně svitla
Krása milokvětá.
Jak svit luny skvělé
Nad hvězdy jest ctěný,
Tak v žen ve všech čele
Skvěly se ty ženy.
A z nich byla jedna
Lunou na úbytě,
Smrti do bezedna
Propadala hbitě.
Když ta zrodila sese,
Příroda se smála,
Ale v krátkém čase
Ostala jak skála.
Kde svou zvedla nohu,
Zapustl ráj dřevní,
Vzdorně proti Bohu
Vstali vrazi zjevní.
A ta žena druhá
Lunou byla v zrostu,
Darů Božích duha
Stála nad ní v skvostu.
Když se na svět brala,
Ploulo nebe v nachu,
52
Země v ples se dala
Zproštěna jsouc strachu.
Ples ten ve přírodě
Každým dnem víc zrostal,
Svět se v jejím plodě
K věčné spáse dostal.
Byla na obloze
Lidstvu jasná zoře,
Za ní v zlatém voze
Slunko vyšlo z moře.
Ona zimné mrazy
Proměnila v máje,
A kde byly srazy,
Rozkvetnuly ráje.
Znášli ženy ony?
Jedné jméno Eva,
Druhá bez úhony
Jest Maria děva.