Holubinka sedí na jabloni suché,
Na ní pořád želí v písni jednoduché.
Píseň jednoducha, ale k srdci vchodí,
Že se z projatého bolem srdce rodí.
Holubinko milá, oč hruď tvoje želí,
Čili zasáhnuly ostré tebe střely?
„A té hrudi mojí střela nezasáhla,
Ale křídla moje kouřem poosmáhla.“
Proč jsi posedala, kde kouř žene vzhůru?
Po čirém jsi měla polétali zvůru.
„Však jsem polétala po pšenici v poli,
Leč mě nepohoda svedla do zlé zmoly.
Octla jsem se maně tamto u supouchu,
Tam jsem pokálela sobě čistou rouchu.“
A což při tom ohni, což se dálo při něm,
Či tě znevolnily k bídným otrokyněm?
„Obydleli jámu podivíni hosti,
Přepalovali jsou člověčí tam kosti.
Kouřem tím mi tamto křídla očaděla;
Ach že jsem se málo na pozoru měla!“
Blažena ty's ptice, mala škoda tvoje,
An jsi šťastně ušla zlého toho roje.
Také u nás nyní v nevěrecké sluji
Spráchnivělé kosti k čárům přepalují.
Přepalují kosti náuk starodávných
A z nich snují žezlo stanov světosprávných.
Tak se ty můj lide, lide holubičí,
Tak se na tvou zhoubu vrazi tvoji cvičí.
Běda, utkneš-li se o ty jejich čáry,
Za nedrahně časův obejmou tě máry.
Leč ty's holubice, národe můj milý,
A jen posud křídla tobě osmudily.
Uleť, ptice milá, vrahův oněch sídla,
Nenadarmo vzrostla duchovní ti křídla.
Uleť na strom Boží, na posvátnou palmu,
A vzpěj tamto Bohu píseň věčných žalmů.