Cože schází nynějšímu věku,

František Sušil

Cože schází nynějšímu věkuvěku, Cože schází nynějšímu věkuvěku,
Že jest rozerván tak hluboce, Ač se bláha jeho široce U veškerých hlásá u člověků? Obdán jesti davem strojných vděků, Perel, zlata skvost se blyskoce, Krajin, časů všech jí ovoce, Živly vše ví zmáhať v okršleku. Ba i hvězdám vyměřuje stezku, Mněje býť zem pro bytí své těsnou Stan si staví tytýž na nebesku. To však trudnost působí mu děsnou, Že ač k nebi svým se zrakem blíží, Nezná předcepředce, kam duch jeho tíží.

Kniha Růže a trní (1851)
Autor František Sušil