Communio.
Jak záře měsíčná, jež tělem liljí kmitá,
svůj jemný reflex v moji duši hází,
v snů pohár kříšťalový vlitá
mne vábí do exstasí.
Z ní srdcí ztrávených žár svítí svatých citů,
ty bílé plameny, jež v poušti vzplály
jen Bohu známých eremitů,
jichž popel větry svály.
A cudná vůně z ní vlá panen nedotknutých,
jež v ohni visionů duše čistí,
zvlněných ňader láskou zdmutých
jak puklých poupat listí.
V mé duše komnaty jde k srdce mého dvéřům,
jež těžkou vůni touhy hned jsem provál
snů květy zbudím upomínek keřům,
v chrám lásky jež jsem schoval.
16
Na myšlenek svých trůn ji zvednu v roznícení,
jak zvonů hlahol zní jí vír mých tepen,
a těla záchvěv v ples se mění,
jenž v každý nerv je štěpen.
V těch vůni rozkoší já člověk jistě zhynu,
tvar starý výhní milostí se smyje,
jak krůpěj sluncem vsátá s tebou splynu,
ó Eucharistie!
17