Kdož dá dosti vody mému oku,

František Sušil

Kdož dá dosti vody mému oku, Kdož dá dosti vody mému oku,
 Abych hořce splakal pro tu škoduškodu, Jenž vzdy blíže k mému pronárodu Rozšiřuje v divokém se kroku? Taká hlíza – druže našich soků – Národům se vtírá ku provodu, Když zabředše v kalném mátoh brodu Klopotají k zkázy věčné toku. A proč prouze slzy mé se roní, Jestiť nemoudrota mudrochůmudrochů, Jenž se po té hlíze rykem honí. Vím již teďteď, jak mohly Molochu Matky – divější všech divochů – Děti dávať v době podzákonní.

Kniha Růže a trní (1851)
Autor František Sušil