Vrať se!
Kam odešla duše tvá bílá
a kam se skryla?
když hlava v krvavých Tobě snech
jak v hnízdě pták se stišila na prsech!
Kde prodlela třídenní dobu
od kříže k hrobu?
kdy bílá lilije tělo tvé
dchla vůni mrtvých balsámu, aloe.
Kam vzletěla zděšena ranou
do boku vklanou
a krve na křídlech rubíny
pod který přístřech vznesla se hostinný!
Kam zlekána vzteklosti křikem
s tak teskným vzlykem,
do kterých zahrad prchla, žel!
když Longin její svatyni otevřel!
30
Kde létajíc po stromech kvílí
a čeká, smí-li
se vrátit do hnízda svého zpět,
jez spletla v srdce bělounký čistý květ!
Ó navrať se, navrať zas v spěchu
pod svoji střechu,
den třetí vypustil ze kmene
na nebe krajích pupence plamenné.
Duch Páně juž provál svou síni,
ó vrať se nyní!
on vymyl září svou rudost ran,
jas jeho žhoucí zahořel prismem hran.
A vlídně ti prstem svým kyne:
vrať tváři siné
dech žití, růměnu svěží lesk,
a v stuhlé dráty tepen tvých udeř blesk!
Tvá svatyně pod bílým šatem
jak v ohni vzňatém
tak hoří purpurem, jímž se stře,
a pevná jest – jen láska ji otevře!
31