Vrať se!

Vrať se!
Kam odešla duše tvá bílá a kam se skryla? když hlava v krvavých Tobě snech jak v hnízdě pták se stišila na prsech! Kde prodlela třídenní dobu od kříže k hrobu? kdy bílá lilije tělo tvé dchla vůni mrtvých balsámu, aloe. Kam vzletěla zděšena ranou do boku vklanou a krve na křídlech rubíny pod který přístřech vznesla se hostinný! Kam zlekána vzteklosti křikem s tak teskným vzlykem, do kterých zahrad prchla, žel! když Longin její svatyni otevřel! 30 Kde létajíc po stromech kvílí a čeká, smí-li se vrátit do hnízda svého zpět, jez spletla v srdce bělounký čistý květ! Ó navrať se, navrať zas v spěchu pod svoji střechu, den třetí vypustil ze kmene na nebe krajích pupence plamenné. Duch Páně juž provál svou síni, ó vrať se nyní! on vymyl září svou rudost ran, jas jeho žhoucí zahořel prismem hran. A vlídně ti prstem svým kyne: vrať tváři siné dech žití, růměnu svěží lesk, a v stuhlé dráty tepen tvých udeř blesk! Tvá svatyně pod bílým šatem jak v ohni vzňatém tak hoří purpurem, jímž se stře, a pevná jest – jen láska ji otevře! 31