Hle, zazářily!

Hle, zazářily!
Hle, zazářily keře mojí víry, jež rostly v stěnách roklin pochybností mých, tak dlouho zapomenuty a siry vždy temno propasti na větvích sehnutých; teď zazářily! Neb milost – žhavá nebes míza – vběhla v jich pupence, jež zarděly se v purpuru, a rosa naděje v nich ve krůpějích lehla, déšť padající s neviděných azurů, a zarděly se. A z dálek mysterií písně vanou, jež spíjí myšlenky mé v žhavou exstasi; mou duši do čtyř úhlů zotvíranou hlas jejich jako proroků hlas prochází: to písně vanou. Žár mají zanícených hranic zloby, jenž na záhonech krvavých byl světci set, ples jejich čistý katakomb zněl hroby jak hrdliček smích, jež se daly k nebi v let; žár mají hranic. 14 A zněly ke mně tiše staletími jak větrů van a šum, jímž šumí trávy stvol; já neslyšel jich smysly zhrubělými, až desku citů, kam padaly, zjemnil bol; tak zněly ke mně. Jak hudba čarovná, již z dálek přivál dech větrů, v srdci totéž sladké zvlnění; hrob katakomb, co caesarům kdys skrýval, táž touha v neznámo a naděj v splnění jak hudba dálek. A totéž ducha prudké vytržení v dál mystickou a krve plápol řežavý a lásky šílenství a opojení já cítím, bratří mrtvých věků, jaká vy, a vytržení. Jest srdce tabernakl otevřený, kde vystavěl kněz trůn již z květů lilije; tam spočine týž duše Vyvolený, zdroj plesu, štěstí, Bůh můj – Bílá Hostie, v mém tabernaklu! 15