Jaro.

Jaro.
Dech jara vál a v akordech světla se lila hudba jeho klaviaturou niv snících probořených do mlh moří; plá na Východě sláva nových Zoří! Juž padly clony s obzorů všech oken, v dál otevřeny dávají vlát vůni, jež z krajů tajemství jak valná řeka sem do řečiště vesmíru v hloub stéká. Se hnuly ztuhlé prsy matky země, proud mléka vběhnul květů do bradavek, jak míza stoupá do pně stromů holých a rosou stříbrnou se perlí do lích. Vše trne rozkoší, zde mluví tichem sta duší neznámých ti; příštích věků se vlny trou zde, polibky rtů zní ti žár lásky, který ztaví dvojí žití. 34 Ve barvách ohnivých sny země kypí a vášní dissonance v ptačí písně dýchla, na vodách živých touhy rozvlnila, by břehu žíznivých je rtoma pila. Jak velekněz v chrám duše jaro vešlo: hned v hlasy zvonů rozpustila city, ze zahrad rozjímání zbožnost vzala vše květy své a před oltář je stlala. A ve snách slyšené kdys melodie se z hrobu paměti mé probíraly, do varhan zadumání teskně zněly, jak stínů chór, jež podvečerem spěly. Var krve kouří drahami mých tepen, je vznícen v požár žádostí mých smyslů a v srdce, jež jak obětní jest miska, v stu proudech z mého těla tryská. 35