Čekám.

Čekám.
Tíž myšlének jsem chmúrných zvedl ze srdce, pluh vzdechů zabod’ v jeho úhor, oral; déšť slz ho skrápěl každý okamžik, by neokoral. Vše bylo hotovo! a odpočívám teď; kdo přijde hodit do těch brazd mých hrsti ať obilí neb květů semene k té měkké prsti! A nikdo nepřichází! Znovu chytám pluh, co rostlo v líše divoce, on zničí; snad přijde teď, kdo zrno hodí v zem a bujně vzklíčí. Ne, nikdo! Po léta juž shrben kráčím tak, pluh zabodám a půdu rozsypávám; prsť stvrdlou slzou mělním znovu zas a očekávám! 50 Vždy méně vzdechu a pluh krájí povrchu, vždy méně síly, jež jej v hloubku stlačí, vždy méně naděje, dát semeno že někdo ráčí. A chvíle té se bojím, kdy mdlý docela již stanu v zoufalství a malomoci tak tupě jako rolník, jenž se ustaral jhem dne i noci. Na poli býlí roste, střecha v úpadu, jak v posměch slunce děrami mu blýská, vše řítí v trosku se – on na to nemyslí a nezastýská. Až padne mrtev sám a padne nad ním krov, zdi jako do mohyly nad ním ssuté, ty rysy jeho skryjí strnulé a nepohnuté. 51