Čekám.
Tíž myšlének jsem chmúrných zvedl ze srdce,
pluh vzdechů zabod’ v jeho úhor, oral;
déšť slz ho skrápěl každý okamžik,
by neokoral.
Vše bylo hotovo! a odpočívám teď;
kdo přijde hodit do těch brazd mých hrsti
ať obilí neb květů semene
k té měkké prsti!
A nikdo nepřichází! Znovu chytám pluh,
co rostlo v líše divoce, on zničí;
snad přijde teď, kdo zrno hodí v zem
a bujně vzklíčí.
Ne, nikdo! Po léta juž shrben kráčím tak,
pluh zabodám a půdu rozsypávám;
prsť stvrdlou slzou mělním znovu zas
a očekávám!
50
Vždy méně vzdechu a pluh krájí povrchu,
vždy méně síly, jež jej v hloubku stlačí,
vždy méně naděje, dát semeno
že někdo ráčí.
A chvíle té se bojím, kdy mdlý docela
již stanu v zoufalství a malomoci
tak tupě jako rolník, jenž se ustaral
jhem dne i noci.
Na poli býlí roste, střecha v úpadu,
jak v posměch slunce děrami mu blýská,
vše řítí v trosku se – on na to nemyslí
a nezastýská.
Až padne mrtev sám a padne nad ním krov,
zdi jako do mohyly nad ním ssuté,
ty rysy jeho skryjí strnulé
a nepohnuté.
51