Mori!

Mori!
Ta hořká myšlénka skanula mrazivě ve měmně, v prsť plodnou meditac bolestných vrhla své sémě; v duše mé zrcadlo dechnula hrůzy své mrazem, jež zvlhlo slzami pod její hrobovým vzkazem. Divoce žíravá skalila něžný pel snů mých, padaly v smutečním závoji v hloub nitra v tlumích; bělostnost duše hned jak rubáš svadla a stlela, jejž plíseň hrobová řadou let prosákla zcela. Do zornic nadarmo barev proud ohnivý vtéká, v sítnici ztrhané bez lomu zlekaný těká, v spirálách ucha se marně chví zvlnění tónů, jak hlahol umrlčím příkrovem ovitých zvonů. Studenou ruku, již k srdci jsem ve křeči smekl, nezvedne srdce, číš převrhlá na vždy, z níž stekl život můj, jak víno ohnivé; duše má za ním vyšla ven, ze stanů těla, ven s neblahým zdáním. 52 Na moři smrti člun rakve mé tiše se houpá, hvězdy mé zašly a nebe mé v temno výš stoupá; černá tma zadrhla čalouny u jeho brány: kde jest má duše, proč nejde zpět v schladlé své stany! Člun můj se houpá a stojí, jej hniloba drobí, v hloub moře padá jak závaží měřící doby; úží se loďka má vezoucí roucho mé duše, jež vyšla pod hvězdné nebe ven v tajemné tuše. Nejde zpět! Poslední dřevo mé loďky k dnu sjelo, na moři smrti jak člun se teď houpá mé tělo. K bokům mým přilnula hniloba ssavými pysky, chtěl bych se hrozit a nemohu; pád můj jest blízký. Do hloubi za mojí rakví a rozlámán hnitím bez děsu mlčenliv, bez hnutí tiše se sřítím. Tělo mé vlna už přikryla, v útroby vtéká... Řítím se! V bezdno! Ó duše má! Zda tam as čeká! 53