Tys přišla ke mně!
Tys přišla ke mně!
má duše zraky otevřela, zvedla v temně,
však lampy jich v tmách dávno dohořely,
kde bloudil život její; neuzřely
Tě v slávě přicházející k prahu svému;
Tě neuzřít, co žal proti žalu mému!
Tvůj úsměv bolný v soucitu tát něhu!
víc z něho než jak slepec nepostřehu:
svit nejasný, jenž vlá před zřítelnicí;
však kroků tvých šum zná mé ucho bdící,
když na koberec myšlének mých klesal,
já šílen křiknul jsem a zmaten plesal,
má duše rděla se, přes vředy hlízy
hned vrhla šat ze studu vetché řízy
své rány utajit, jež hrůzou děsí,
k tvým nohám prostřela se v citů směsi.
Hlas tvůj zněl jí sladce bájeplný,
přes sluchu hráz se nesly jeho vlny
tak měkce jako vůně květů známých,
svit teplý, jenž se po hladině zamih’,
41
ji rozjiskřil v stu plamenech a žarech;
jen v hudbě chápu ho, ne v slova tvarech,
jen jeho zvlnění, jak chápe tráva,
jak strom a křoví, když se větru vzdává,
cit dávný, obraz zašlý v duši se mi křísil,
na uschlý květ se barvy záblesk mísil,
dech vůně dral se v kalich vyvanutý,
stín, blaha sen, svět dětství zapadnutý.
Víc nechápu ho; v tmách to nebe stojí,
žně zem ta nedá; po takovém boji,
kde zraněn v každém citu ležím v křeči,
tu zahynout jen vítězství je větší.
Ne, ruky nevztahuj, jí nepotřísni
o vředy duše mé, zrak odvrať stranou,
ať nezříš jí až v hloubi rozhlodanou.
Nech zahynout mě, to jest smilování,
tam být, kde ty, mně láska k tobě brání.
Má bída nesmí blaženost tvou kalit,
nech kámen zhouby Boží přes mě valit.
Jen vzlétni výš! Jdi zpět v ty ráje stany,
co mohla’s – čin tvůj, juž je dokonaný.
Však tato chvíle, upomínka po ní
ta se mnou se i v zatracení skloní
a peklo nebude mít tolik děsu,
co s úsměvem teď zatracenec snesu.
42