Poenitentia.

Xaver Dvořák

Poenitentia.
Juž duše, vstaň, svou hrdou hlavu vypni, své lilijové tělo chvějící se v bázni, sníh ňader, kde leželi snové chlipní, juž vynoř z vášně žhavých lázní. Na břehu, hle, ti kyne zkrvavělý stín s Golgothy na srdce otevřené mečem, kde, sestra řeholní, bdí láska v celi se marně bráníc touhy křečem. Jde z dálky mrtvých, kam tví snové zašli, ty květy nesetřené, vzrostlé v dětství stráních, a nohy jeho trny cesty našly i vbodeny jsou v jeho dlaních. Ó pojď jen, duše, truchlá kajicnice, ať v popel obrátí se, vášní svojich nežel; na místa syp jej, kde nepůjdeš více, by v cestách opuštěných ležel! 12 Slz v pohár srdce zachyť balsám vonný a výhonky svých tužeb ostřím postu sřízni, směs s plesem anachoretů své stony, lkej vzdechy, jež jsou sladkou trýzní! Až k nohám Jeho tvé se v mdlobě zvrátí, zář dětských jar ti zase v zhaslých očích zažhne a skvoucí řízu andělů svých dá ti, číš Blažených ti ke rtům nahne. 13