Úhory.

Xaver Dvořák

Úhory.
Jho těžké vrh’ život na šíj mou záhy a zasypal blínem bílé mé dráhy, krev lákal mi každým pohnutím ze žil, krev kypící varem, vášní a žárem; ach, poznávám hořce: posud jsem nežil. Vy obzory temné, úhory plané mých vzpomínek, odkud steskem to vane, jste netiskly k ňadrům úrody přepych, jste nevdýchly z líchy vůně dech tichý, jenž plamenem sálal z kalichů lepých. Vás nezrosil zpěvu perlami skřivan, ni Vesny květ luzný touhami vzývánvzýván, svá poupata něžná netkal vám v řasách, jen stříbrné jíní do běla stíní, kam podzimek dechem mrazně zásah’. Však v jeseně dlouhých večerech dýmá tam tlející zrno, v brázdách jež dřímá, a v taláru černém, s hor jenž se smeká, noc podobna mnichu na mrtvou líchu jak na svatém poli pobožně kleká. 56