Smutek večera.

Xaver Dvořák

Smutek večera.
Západu lány krvavou zplanuly žní! Z popela stínů tma zvolna vzlétla, rozlila vlny své v obzoru břehy, noc svého stožáru rozžehla světla, hvězd lampy v plachtách oblaků bílých jak sněhy. Hořkost dne prolnula vlnami ze dna, jak hymny kovové večerních zvonů když pějí Angelus v soumraky nedohledna, neznámá tajemství ve slokách tónů. Zahradu duše prolila smutkem mi hned! V květy snů padla mi natrpklou vůní: v zpomínek růže rozpuklé v krvavý nach; z lilijí touhy z kalicha tůní žíznivým retem vyssála krůpěje vláh. Lodi mé shasila světla tekoucí do tmy ve plachtách vášní, jež smyslnost vzdula, aby tu v moři neznámých vod mi k neznámým břehům zoufalá plula. 58