Růže.

Růže.
Dech růží cítím, neznámého ráje oddech, dech cítím růží na tvých nohách vzplálých; mě lítosti mráz zatracence prodech: tam svěžest nalévá svou vůni v kalich; kde jste mé květy! Ó bílé růže, jež tu vidím růsti na mramorové noze čisté Panny; ach, v jakém srdci kořeny vám ústí, že žhavý pel tká na lupenů strany, jímž bílé pláte! Dech cítím váš a při tom na lilije hned myslím, jež v mém nitru dávno svadly! sníh jejích v hloubi povadnul a hnije na břehu moře mrtvého, kam padly, ty schnoucí listy! Ta vůně tlející v mé snění vydechuje jak mlha, jež zář slunce clání žhavou; vše bledne, mizí, v dálku ustupuje, den usmívavý proletí jen hlavou, jen v upomínce! 37 Tou mlhou jen tvé růže jasně hoří, jak maják do zastřených oceanů; svit hromnic v oči, jež se v důlky boří a obrací se vnitř na věčna stranu; jen bílé růže! Je křečovitě líbám, vůni ssaji, pel jejich vdechuji v hruď rozvrácenou; tak pevně ruce mé je objímají, jak vyhnanci zem tisknou navrácenou, když na pomezí umírají. 38