Růže.
Dech růží cítím, neznámého ráje oddech,
dech cítím růží na tvých nohách vzplálých;
mě lítosti mráz zatracence prodech:
tam svěžest nalévá svou vůni v kalich;
kde jste mé květy!
Ó bílé růže, jež tu vidím růsti
na mramorové noze čisté Panny;
ach, v jakém srdci kořeny vám ústí,
že žhavý pel tká na lupenů strany,
jímž bílé pláte!
Dech cítím váš a při tom na lilije
hned myslím, jež v mém nitru dávno svadly!
sníh jejích v hloubi povadnul a hnije
na břehu moře mrtvého, kam padly,
ty schnoucí listy!
Ta vůně tlející v mé snění vydechuje
jak mlha, jež zář slunce clání žhavou;
vše bledne, mizí, v dálku ustupuje,
den usmívavý proletí jen hlavou,
jen v upomínce!
37
Tou mlhou jen tvé růže jasně hoří,
jak maják do zastřených oceanů;
svit hromnic v oči, jež se v důlky boří
a obrací se vnitř na věčna stranu;
jen bílé růže!
Je křečovitě líbám, vůni ssaji,
pel jejich vdechuji v hruď rozvrácenou;
tak pevně ruce mé je objímají,
jak vyhnanci zem tisknou navrácenou,
když na pomezí umírají.
38