Sanctissima!
To Bůh jest, Bůh! v té sněžné chleba běli,
jak v zem a oblaky se halí celý,
ó Jahve strašlivý, jenž rozťal ve dví
šíř moře holí Mojžíše, kam hnal
jak vepřů houf voj Faraonův skvělý.
Ten, zástupe, teď hledí ve tvé ledví!
Zda děs tvé útroby, tvé srdce jal?
Zpět ustup, zpět a dál, ó dál, ó dál!
Jak vlnu ohnivou svou pomstu nalil
v zdi Sodomy a Gomorrhy květ spálil
jak mrazy pozdní zkvétající stromy;
hněv jeho těžký jako příval vod
přes prsa země chvějící se valil,
řval hřímající z hloubi jako hromy
a hltal lačný krvavý ten hod,
tvůj, Evo, z tvého lůna hříšný plod.
18
On Svatý jest! Vše před ním stín je, bláto:
sníh liljí, jako tryskající zlato
hvězd, étheru jež do hlubiny stéká;
což duše tvá, kam chtíčů kal už sáh’,
co srdce tvé, jež hříchem vrchovato,
kam vášní valí se ta kalná řeka,
čím jemu může být? Jen v nach
tvář zastři, skloň se v prach, ó v prach, ó v prach!
A sladko přec zřít tiše v jeho líce!
plá svatým ohněm vaše zřítelnice,
ó panny cudné v božském milování,
jež nardu neznáte a v svatý půst
jak v nebes lázeň jdete zpívajíce
jen aureolu nevinnosti v skráni;
už touhu lásky purpurem zřím růst:
vstříc ženichu jde duše na rty úst.
On přijde! Andělé juž v záři spějí,
jsou srdcem zvonu a v něm sladce pějí
své Hossiana! které nitrem třese.
Ó země, čím jen stala jsi se dnes!
kde, nebe, hymny jsou tvých epopejí?
viz zemi, která Lásky tvé trůn nese,
kam v lásky mdlobě s výsosti tvé kles’!
ó lidstvo, dej se v ples, ó v ples, ó v ples!
19
Jest tvým teď, tvým! Strom čarovný ti kývá,
a vůně mystická a opojivá
až v duši vniká, která blahem šílí,
a svaté šílenství plá v zraku tvém:
Bůh s trůnu lásky vstal a dolů splývá,
v dým kadidla je stajen sněhobílý,
byl Bůh dřív, teď chce být tvým pokrmem –
tu mannu, lidstvo, vem, ó vem, ó vem!
20