Tys přišla ke mně!
má duše zraky otevřela, zvedla v temně,
však lampy jich v tmách dávno dohořely,
kde bloudil život její; neuzřely
Tě v slávě přicházející k prahu svému;
Tě neuzřít, co žal proti žalu mému!
Tvůj úsměv bolný v soucitu tát něhu!
víc z něho než jak slepec nepostřehu:
svit nejasný, jenž vlá před zřítelnicí;
však kroků tvých šum zná mé ucho bdící,
když na koberec myšlének mých klesal,
já šílen křiknul jsem a zmaten plesal,
má duše rděla se, přes vředy hlízy
hned vrhla šat ze studu vetché řízy
své rány utajit, jež hrůzou děsí,
k tvým nohám prostřela se v citů směsi.
Hlas tvůj zněl jí sladce bájeplný,
přes sluchu hráz se nesly jeho vlny
tak měkce jako vůně květů známých,
svit teplý, jenž se po hladině zamih’,
ji rozjiskřil v stu plamenech a žarech;
jen v hudbě chápu ho, ne v slova tvarech,
jen jeho zvlnění, jak chápe tráva,
jak strom a křoví, když se větru vzdává,
cit dávný, obraz zašlý v duši se mi křísil,
na uschlý květ se barvy záblesk mísil,
dech vůně dral se v kalich vyvanutý,
stín, blaha sen, svět dětství zapadnutý.
Víc nechápu ho; v tmách to nebe stojí,
žně zem ta nedá; po takovém boji,
kde zraněn v každém citu ležím v křeči,
tu zahynout jen vítězství je větší.
Ne, ruky nevztahuj, jí nepotřísni
o vředy duše mé, zrak odvrať stranou,
ať nezříš jí až v hloubi rozhlodanou.
Nech zahynout mě, to jest smilování,
tam být, kde ty, mně láska k tobě brání.
Má bída nesmí blaženost tvou kalit,
nech kámen zhouby Boží přes mě valit.
Jen vzlétni výš! Jdi zpět v ty ráje stany,
co mohla’s – čin tvůj, juž je dokonaný.
Však tato chvíle, upomínka po ní
ta se mnou se i v zatracení skloní
a peklo nebude mít tolik děsu,
co s úsměvem teď zatracenec snesu.