To bylo krutější než umírání
a v mrákotách mnou projížděly nože.
Však ty, jenž hrůzu, v ní dals požehnání,
ó přísný příteli, můj bože!
Mně duši rvali, zarostlou v mé tělo,
a já se smál, by nezřeli, jak strádám.
Teď běhu běsnění v mé údy vjelo,
že málem dechu nepopadám.
Mám nový pohled v pročištěném oku,
mé srdce pádí, dálkou rozžízněné,
a náhlý hlad mých nenasytných kroků
mne pod obzory vyšší žene.
Teď, zvídavostí prahna, v před se dívám,
mám chodce rád a volám za tuláky.
Vše dýchá obrodou, a díkem vzývám,
jež nad hlavou mi letí, mraky.
Já zdravím ty, kdož odvrhli své štěstí
a běží nad svým životem a smrtí.
Já zdravím ty, kdo ve statečné pěsti
své lidské srdce drtí.
Kdo o nic nepřišel, je žebrák chudý;
jsi bědný, pokuds v bídu neupadl.
Jak ten, jenž mateřské se dotkl půdy,
já, dítě strasti, strastí zmládl.
Jak miluji tu, kde jsem zrozen, půdu!
Je setba má, a nevím, kdo ji požne.
Já lecčíms byl a nevím, čím že budu.
A ještě vše, je vše zas možné!
Ten, komu nikdo neumřel, ví zpola,
ví z doslechu, jak nádherné je žíti.
Já zdravím ty, jimž smrti gloriola
kol hlav a bojů svítí.
Boj láká zas. Vzdán tobě, duchu, cele,
jenž přese mne ses krupobitím přehnal,
poct levných nechci. Dej mi nepřítele,
jenž, se mnou zápole, by žehnal!
Dej lásku hrdinnou a hloubku větší,
přej síly víc, nežs dosud ve mne vylil.
Kams na vartu mne vysuň, v nebezpečí,
bych, čele přesile, sám sílil.
Jsem nástroj tvůj. Mnou hřímej, kvil a plesej –
až posud příliš sebou já byl zmámen.
Tvé křesadlo jsem. Bij a tluc a křesej,
by ze mne světelný šleh plamen.
Vše vezmi mně, jen něco darů ponech:
sluch v hloubku, výšin řeč, tep cizích strázní –
a vědomí, že v svých kdys polotónech
hlas můj též kolozpěvem zazní!