Mori!
Ta hořká myšlénka skanula mrazivě ve měmně,
v prsť plodnou meditac bolestných vrhla své sémě;
v duše mé zrcadlo dechnula hrůzy své mrazem,
jež zvlhlo slzami pod její hrobovým vzkazem.
Divoce žíravá skalila něžný pel snů mých,
padaly v smutečním závoji v hloub nitra v tlumích;
bělostnost duše hned jak rubáš svadla a stlela,
jejž plíseň hrobová řadou let prosákla zcela.
Do zornic nadarmo barev proud ohnivý vtéká,
v sítnici ztrhané bez lomu zlekaný těká,
v spirálách ucha se marně chví zvlnění tónů,
jak hlahol umrlčím příkrovem ovitých zvonů.
Studenou ruku, již k srdci jsem ve křeči smekl,
nezvedne srdce, číš převrhlá na vždy, z níž stekl
život můj, jak víno ohnivé; duše má za ním
vyšla ven, ze stanů těla, ven s neblahým zdáním.
52
Na moři smrti člun rakve mé tiše se houpá,
hvězdy mé zašly a nebe mé v temno výš stoupá;
černá tma zadrhla čalouny u jeho brány:
kde jest má duše, proč nejde zpět v schladlé své stany!
Člun můj se houpá a stojí, jej hniloba drobí,
v hloub moře padá jak závaží měřící doby;
úží se loďka má vezoucí roucho mé duše,
jež vyšla pod hvězdné nebe ven v tajemné tuše.
Nejde zpět! Poslední dřevo mé loďky k dnu sjelo,
na moři smrti jak člun se teď houpá mé tělo.
K bokům mým přilnula hniloba ssavými pysky,
chtěl bych se hrozit a nemohu; pád můj jest blízký.
Do hloubi za mojí rakví a rozlámán hnitím
bez děsu mlčenliv, bez hnutí tiše se sřítím.
Tělo mé vlna už přikryla, v útroby vtéká...
Řítím se! V bezdno! Ó duše má! Zda tam as čeká!
53