Jaro.
Dech jara vál a v akordech světla
se lila hudba jeho klaviaturou
niv snících probořených do mlh moří;
plá na Východě sláva nových Zoří!
Juž padly clony s obzorů všech oken,
v dál otevřeny dávají vlát vůni,
jež z krajů tajemství jak valná řeka
sem do řečiště vesmíru v hloub stéká.
Se hnuly ztuhlé prsy matky země,
proud mléka vběhnul květů do bradavek,
jak míza stoupá do pně stromů holých
a rosou stříbrnou se perlí do lích.
Vše trne rozkoší, zde mluví tichem
sta duší neznámých ti; příštích věků
se vlny trou zde, polibky rtů zní ti
žár lásky, který ztaví dvojí žití.
34
Ve barvách ohnivých sny země kypí
a vášní dissonance v ptačí písně dýchla,
na vodách živých touhy rozvlnila,
by břehu žíznivých je rtoma pila.
Jak velekněz v chrám duše jaro vešlo:
hned v hlasy zvonů rozpustila city,
ze zahrad rozjímání zbožnost vzala
vše květy své a před oltář je stlala.
A ve snách slyšené kdys melodie
se z hrobu paměti mé probíraly,
do varhan zadumání teskně zněly,
jak stínů chór, jež podvečerem spěly.
Var krve kouří drahami mých tepen,
je vznícen v požár žádostí mých smyslů
a v srdce, jež jak obětní jest miska,
v stu proudech z mého těla tryská.
35