Cože vzdycháš takto přehluboce

František Sušil

Cože vzdycháš takto přehluboce Cože vzdycháš takto přehluboce
 Milá máti, drahá vlasti má? Jaká tebe hněte žalost zlá, Že jdou slzy tobě v každém kroce? „Ohleduji lid svůj v každém roce, Jak o vlastní blaho svoje dbá; A on sobě pořád přízi tkátká, V jejíž zmotky zle se pozamoce. K osnově on přičinuje outek, S takou však se nepovahou vrtívrtí, Jakby tkal jen k upravení loutek. K marnosti on loučí nedosnažnost, Outek – bujnost, osnova je bažnost, A z nich plátno? Což leč rubáš k smrti?“ 145

Kniha Růže a trní (1851)
Autor František Sušil