Dolorosa.
V mých očích výkřiky zoufalých vzplály;
ach, v duši stajené výkřiky na dně,
tam v mořích hořkých slz zdusené chladně,
jež v ňadru pod břehem zornice stály.
V tvých bledých strhaných rysech je vidím,
v tvých křečech, v zlomené postavě těla;
v mé nitro suggescí bolesti sjela
tvá hořkost, Bolestná, – žeň tvoji klidím.
V mé duše loktech má naděje zmírá,
krev její studená v nitro mé kane;
až příští z červánků záclon den vstane,
juž bude jako ty, Bolestná, sirá.
V mém ňadru bez vonných mastí mi setlí,
v prach přejde vzpomínek, na popel snů mi
svou vůní prodechne myšlének tlumy
jak les, kam nepadne paprsek světlý.
39
Jen kříž se nad hlavou v myšlénkách zvedne,
kříž krví střísněný pod tmavým nebem
a trojím po stranách probitý hřebem,
kam duše Bolestné podobna sedne.
A na rty staletí proudy mi svanou
tvá slova, Bolestná, bez zvuku zašlá;
jak zrna, půdu jež úrodnou našla,
do květů ohnivě krvavých vzplanou.
40