Vezdy Bohu kolena svá skláním,

František Sušil

Vezdy Bohu kolena svá skláním, Vezdy Bohu kolena svá skláním,
Když si na propasti zpomenu, Na jejichž jsem chodil čeřenu Moha v plen býť zhouby věčné báním. Tvým se, Pane, dálo smilováním, Že jsem ušel pekla plamenů, Z tvých mně síla tekla pramenů, Saní těch jsem Tvým zbyl požehnáním. Otče dobrý na nebeské výši! Dej mi věčně věrným býť tvé říši; DejDej, ať svět mě s Tebou nerozdvojí! Slyš mou prosbu, lásky věčné zdroji! Zabij mne radš smrtí tisícerou, Než bych zasnoubil se s pronevěrou. 165

Kniha Růže a trní (1851)
Autor František Sušil