Martyrium.
Můj vzdor jest zlomen a kdos vstavil
svou nohu těžkou na mé duše šíji;
let myšlenek mě k smrti znavil,
rty mdloby cítím, jak se ve mne vpijí.
Jak hadr na mé duši visí
ten život, který purpurem měl býti;
mé bolesti psi vyběhli si,
teď stopu hledají, je slyším výti.
Své zdvihli čumáky a běží
a v dásních krvavých své zuby cení;
kam zatnout je jim zbývá stěží,
a přec se děsím toho okamžení.
Má ruka ku čelu se smeká,
kam zatkli nyní supající tlamy,
jichž slina bílá do žil vtéká,
je rozněcujíc v oheň a žár samý.
45
A nic se ve mně nevzepřelo,
to chvílí v křeči zachvívá a stáčí
se hmoty zákonem mé tělo,
jak ňadra ženy v přidušeném pláči.
Však duše ponořena v sebe
ty doby muky čeká necitelná;
jen časem zadívá se v nebe
a potřásá svá křídla nesmrtelná.
46