Kdo vypjal do oken náhle mi černé ty clony?
kdo zastřel výhled mi z komnaty v mystické dálky,
v čarovné ráje, ostrovy věčného moře?
Skrčena chvím se a děsím, co přijít by mělo,
jak by se mrazivé náručí kolem mne střelo;
žádný svit neplá, žádná mi nekyne zoře.
V temnotě, ve které topím se, jiskry jen skáčou
zřítelnic, v černu jež nevidím, vztekem či pomstou?
cítím jen hrůzu, nepřátel šik se mi blíží;
strach, bdělý strážce, juž chodbami nervů sem běží,
na zámek srdce mi tluče a ve dveřích leží:
pryč odtud! vzhůru! Kdo mě tu provazy víží?!
Má křídla svázána do tuhých ganglií uzlů,
připjata na svalů železné svory a svazy;
síly své marně napínám žhavené strachem;
praskáním svalů všech všecko se divoce svíjí,
strhané žíly mně do tváří chrlí a plijí
vařící krev svou, jiskřící do temna nachem.
Zápasem umdlena lehám zas v komnatě ňader,
cítím svou sinalost, tíži své bezmezné mdloby. –
Kus světla ke mně do kouta vhozeno vklouzlo:
čís ruka nazvedá v oknech mých obzorů clony,
mystických dálek sem vlaje dech silný a vonný,
neznámých světel měsíčné, magické kouzlo.
Kyne mi vlídně ven! K ostrovům plujícím hluše
prostorem bez hrází, výsostí, propastí srázů;
zmatena vyjdu: křídla má lehce se chvěla,
ze svorů vypadla, z uzlů se vysmekla zvolna.
Radostně hledím zpět, odkud jsem vyšla teď volna:
Hnijící kmen! má podobu mrtvého těla!