K západu se podávalo slunce,
Postýlalo šarlat po medunce,
Po medunce, palmě, po olivě,
Ráj se v zemské uprostranil nivě.
Padly proudy z nebeské té záře
Na ruměnce Mariiny tváře.
Máť ta svatá ještě tuto dlela,
Jak květ v suchu po svém Synu mdlela.
Přibliž se již, pojď již svatá dobo,
Již měj za své všechna zemská mdlobo!
Vzdálena jsouc od Tebe, můj Synu,
Toužebností na tom světě hynu.
Pojď již pro mne, učiň konec mdlobě,
Přijmi mne tam do svých stanů k sobě.
Šla řeč její, jak když harfa hude,
Jak jdou z rána proudy záře rudé.
Uslyšela smrť tu svatou tužbu,
Hned se Matce nabídala v službu.
Přišla, stála, chtěla do té chýže,
Stala pro ni ze záře se mříže.
Padla na ni přenáramná bázeň,
Že se stala jedna čirá strázeň,
Prchla náhle, jak ten prchnouť musil,
Kterýž třikrát Christa marně zkusil.
Ani věk se na ni neodvážil,
Pán ji v mládí pověčitném strážil.
Duše její byla bezuhonna,
Proto kvetla jako růže vonná,
Jako růže v nejskvělejším květu,
Když svou krásu v plně jeví světu.
Došli z dálí všickni apostolé,
Obstávali máteř Boží v kole.
V nebeském ji plynouť vidouc jasu
Stáli tuto omráčeni v žasu.
Božská láska, kterou Matka plála,
Krásu nebe všechnu na ni svála.
Pro tu lásku sešel Christus s hůry,
Sešel s hůry s nebeskými kůry.
Pojdiž Matko, sedět na svém trůnu,
Uvedu tě k Otce svého lůnu.
Šla řeč Páně v nevýslovné slasti,
Jak ji slyšeť jenom v nebes vlasti.
Hrála hudba, jak jde od cherubů,
Jak hrá srdce, když jde s chotěm k snubu.
Zála vůně, jak když z jara plesná
Rozplodí se vonným kvítím vesna.
A vždy vonných přibývalo vánků,
A vždy více rostla záře v stánku.
I šel anjel, dal jí růždku máje,
Růždku máje z nebeského ráje.
Pán se sblížil věčné slávy slibce,
A ji pojal na nebesa v libce.
Apostolé byli na omraku,
Sotva tušíc v záři svému zraku.
A když v mále přišla mysl v dráhu,
Cítili vždy rájskou v hrudi bláhu.
Pořad stlalo záři v chýži světlo,
A kde které dřevo, slavně zkvětlo.
A jak korál chová morská tůně,
Chovali tu paměť v duše lůně.