135. Luno, stará panno, vždy jsi mlada

František Sušil

135.
Luno, stará panno, vždy jsi mlada Luno, stará panno, vždy jsi mlada
A vždy jeden jevíš k zemi kruh! Ó jak sličně na háj, hory, luh Ten tvůj leskot stříbrokvětý padá. Čím to tytýž potuchá tvá vnada? Strádáš-li to pro předešlý dluh? Ovládá-li tě zlý jakýs duch? Či tě stará jakás hněte vada? Stará panna u nás v posměchu, Aniž ji jak tobě v potěchu Slunko zkřísí opět z vetechu. Leč vím, panny, o zázračné záři, Jížto mladne všechno ženské stáří, Zbožnost to, jenž vládla v Boží Máří. 139

Kniha Zpěvy a hněvy (in Nové básně Františka Sušila, díl 1) (1869)
Autor František Sušil