Při odevzdání Evě M. obrazu manžela jejího.
Ach, pověz, žádám prosebně,
Má mlékobílá Evičko,
Proč žádalas tak toužebně
Mít muže obrazu, nímž vládneš cele,
Jejž líbáš, s ním se hráš, kdy, jak chceš směle,
Ach, pověz, milá sestřičko.
Zdaž muže roztomilého,roztomilého
Chceš aspoň obraz viděti,
A lásku nepřítomného,
Když od tebeby do světa jel,
80
Neb umra s tebou loučiť se měl,
Chceš obnoviti v paměti?
Nu! teď posýlám, sestřičko,
To, čehož žádáš srdečně,
Y jakžbych ti, má perličko,
Moh toho odepřít, což tvé jest,
Vněmž záleží tvůj život, tvá čest,
Jen přijmi obraz převděčně.
Já přemilého Jiříčka
V své srdce obraz předlety vryl,
Kdež stkví se při něm Evička,
Co krásná na obloze záře,
S nim spojena jsouc u oltáře,
Tam sem sy obraz obou skryl.
Tam nosým ustavičně ho,
A každé srdce tlučení,tlučení
Mi přítele tak milého,milého
V mou živou pamět uvozuje,
A lásku vaší ohlašuje,
Y vaše milé spojení.