Poezie 1 (1806)

Díl první, Bohuslav Tablic

Diplomatická verze Ediční verze
Poezye. Od Bohuslava Tablice.
Díl první.
S povolením cýs. král. cenzury.
veVe Vacově 1806. u Antonína Gotlíba pryv. Knihtlačitele.
[a] Vysoce Urozenému Pánu, Panu Michalovi Žarnocaymu Slavných Stolic Nitranské, Trenčanské, Liptovské a Turčanské Soudní Tabule Assessorovi, Panství Bráneckého Spoluvládaři, cýrkve Senické a Přítržské výborně zasloužilému Inšpektorovi, literního pak umění horlivému a povědomému milovníku, Pánu a Patronu mně laskavě příznivému.
Vysoce Urozený Pane!
Čím větší cena jest a platnost literního umění; tím větší vážnosti zasluhují všickni ti muži, kteříž liternímu umění, budže skrze vlastní sebe v něm cvičení, aneb pilné jeho zdělávání, a ochotné ve vlasti rozšiřovaní y zvelebovánízvelebování, nápomáhají. Dokud svět trvati, a v něm lidé pravdy milovní, [c] a toho, což užitečného a krásného jest, čitedlní nalézati se budou; tak dlouho to se o literním umění vyznávati bude, že ono Králi y poddaným, cýrkvi y obcy, celé vlasti y zvláštním jejím oudům nevypravitedlný užitek přináší. A jistě ono jest y největší ozdoba každého rozumného člověka. Ono každý stav, každý věk míle šlechtí; ono chudým čest působí, bohatým vážnosti přidává. Ono mladosti jest okrasa, starosti potěšení. Literní umění štěstí člověka vysoce povyšuje; neštěstí pak a bídu jeho ne jen ulevuje, ale k skončení, nýbrž v zapomenutí uvodí. Ono vynalezením rozličných nových věcý a nástrojův dělání rolí a orbě nápomáhá, handli [d] cestu klestí, řemesla k větší dokonalosti, svobodné kunšty k květu přivodí. Literní umění, jako Cicero praví: doma člověka obveseluje, venku mu nepřekáží, s ním noclehuje, putuje, hospodáří. Přitom pak ono člověka y k mravnosti a šlechetnosti vede, ono ho učí, sebe, jako cýl, a ne jako prostředek vážiti, a kdo tak sebe považuje, a podlé toho y v svém jednání se řídí, ten každého dne může řícy: živ sem byl! jakového člověka život y sám Horác za šťastný a radostný pokládá. Odtudto jest viděti, že muži takoví, kteřížto líternímu umění ve vlasti nápomáhají, a je všelijak v krajině rozšiřují, jsou zvláštní krajinského štěstí podpo- [e] ry a nástrojové. Oni to jsou ve vlasti, co nejdražší kamenové na královské koruně, kteráž od nich,nich y veliké jasnosti, y vysoké ceny nabývá.
Mezy takovéto literního umění nápomáhatele s radostí naše milá vlast y Vaší Vysoce Uroz. Milost počituje, ješto ste y skrze upřímé učených mužův sobě vážení, y skrze horlivé všelikých užitečných známostí v milém tom slovenském kraji, v němž bydleti ráčíte, rozšířovaní, y skrze katedry slovenské Prešpurské – k rozšíření a zvelebení literního umění v slovenských vlasti naší krajích směrujícý – štědré nadání, lásku svou k liternímu [f] umění patrně dokázali, a dokazovati neustále ráčíte. Chtě tuto znamenitou mysli Vaší Vys. Urozené Milosti povahu, a upřímou vlasti prospěti snažnost,snažnost y u nejpozdnějšího potomstva v dobré a požehnané památce zachovati, a spolu y své srdečné vážnosti Vaší Vysoce Uroz. Milosti,Vaší Vysoce Uroz. Milosti y po mém z Nitranských mně vždycky velmi milých krajův odchodě dokázati, vzal sem sy svobodu tyto mé Poezye Vaší Vysoce Uroz. Milosti, jakožto zvláštnímu a povědomému umění poetského milovníku dedykovati a přivlastniti. RačtezRačtež tedy, Vys. Urozený Pane, vděčnou myslí tuto mou knihu přijíti, a mne Veleb. Hontskému [g] Bratrstvu již navráceného v příznivé památce laskavě zachovati. Bůh zdržujž ještě dlouho naší milé vlasti Vaší Vysoce Urozenou Milost u výborném zdraví, abych y já dlouho ještě mohl s znamenitou vážností a šetrností slouti Vaší Vysoce Urozené Milosti
Psal sem v Kostelných Moravcých L. P. 1805. dne 26. Prasynce.
ponížený služebník a ctitel Bohuslav Tablic.
[h] Předmluva.
Když sem asy před dvanácti roky, oblíbiv sobě literaturu slovenskou, a chtě její rozšiřováním na zdělání rozumu a srdce obyvatelův naší milé Slávie pracovati, často o tom v samotě přemýšlel, y s jinými národu našeho Učenými mluvil, kterakby láska k liternímu umění v srdcy milých našich vlastencův,vlastencův nejjistěji a nejpůsoblivěji rozžata, a toužení po knihách y všeliké užitečné známosti vzbuzeno býti mohlo; tedy se mně y jiným vydávání básní a nevinných zpěvů nejjistější k dosažení tohoto cýle prostředek býti zdál. Básně zajisté a zpěvy národ náš od přirození sobě libuje; básně mají něco do sebe, což srdce člověka až v nejhlubším jeho vnitřku jímá; ony – jakž y hystorye literatury jiných národů o tom svědčí – rozkřesávají onen svatý oheň lásky k liternímu umění, kterýž, jestli se jednou v srdcy člověka sňal, stává se v něm neuhasytedlným, a pomalu celého člově- [i] Předmluva. ka tak opanuje, že potom po knihách, jako žížnivý po nápoji, dychtí, k jejích čtení příležitosti hledá, a prázdné od povolání svého hodiny tímto užitečným zaměstknáním vyplňuje. Y přičinil sem se tedy y já k překládání básní a zpěvů z cyzých řečí, a skládání původních, s jakovým štěstím a prospěchem, o tom souditi není má věc, ale jiných mužův básnířství česko-slovenského povědomých. Když pak sem k této prácy přistupoval, tedy přirozená věc byla na to pomysleti, co již medle v předešlých časých od naších Slováků v poetském umění učiněno jest? a tu ptaje se na stará písma, a prohlédaje rukopisy cýrkevní a literarní hystorye přeběhlých století, natrefil sem na muže na literatuře slovenské výborně zasloužilé, jichžto jména, příběhy, a práce hodny jsou té cti, aby jejích památka u vděcnéhovděčného potomstva v požehnání pozustala. Z té příčiny představil sem těmto poezyím paměti česko-slovenských veršovcův, ješto budžebuďže v Uhřích zrozeni, aneb aspoň v uherské zemi živi byli, abych tak [j] Předmluva. pěkným příkladem těchto dobřezasloužilých mužův,mužův své milé vlastence k následování jejich chvalitebných šlepějí probudil. A tu mne má vděčná mysl zavazuje k připomenutí toho, že mi v sepsání těchto pamětí Cžesko-Slovenských veršovcův Vysoce Urozený Pan Jan Petr Cerroni u Cýsarsko-Královského Moravsko-Slezského Gubernyum první Sekretář, a kněh Revisor, skrze propůjčení mi některých zpráv o Sylvánovi, a o Benedyktimu z Nedožer; milý pak můj přítel, Pan Doktor Jan Prokopius skrze půjčení mi některých cýrkevních protokollů, laskavě byli nápomocni, za kterou ke mně lásku a důvěrnost,důvěrnost oběma zde veřejně upřímě děkuji. Budeli se tato má práce a snažnost literatuře naší slovenské prospěti, milým vlastencům mým líbiti, – což se z odbytu exemplářů této knihy pozná –, dám sobě na tom všecko záležeti, aby co nejdřívě těchto poezyí díl druhý na světlo vyšel.
[k] Předmluva. Dejž Bůh, aby y tato kniha,kniha k rozšíření, a k rozhojnění naší literatury, z jakovéhož cýle na světlo se vydává, posloužila.
Psal sem v Kostelných Moravcých dne 11ho Listopada L. P. 1805.
Spisovatel.
[l] Obsah.
Str. Paměti Cžesko-Slovenských Basnířův, aneb Veršovcův, kteříž se buďto v uherskéUherské zemi zrodili, aneb aspoň v Uhřích živi byli. Zpěvů mezy Slováky libování.I Rumové starých Slovenských zpěvů.IV PodnějšíPozdnější Slovenské zpěvy.XII Melodye Nacyonálních neb vlastenských Slovenských zpěvů.XV Skladatelé Slovenských zpěvů století XVIho. Jan Sylván.XVII Jiří Bánovský.XXIII Jan Táborský.XXV Ondřej Cenglérius.XXVI Jan Pruno Fraštacký.XXVIII Štěpán Třebnický.XXXIII Překážky zrůstu básnířského umění století XVIho.XXXV Skladatelé Slovenskýchslovenských zpěvuzpěvů století XVIIho.
[m] Obsah. Str. M. Vavřinec Benedykti z Nedožer.XXXVII Eliáš Láni Superyntendent.XL Joachym Kalinka Superyntendent.XLIII Danyel Prýbiš Harhovský Kněz.XLIXXLVI Jiří Tranovský Kněz Svato-Sv. Mikulašský.XLIX Danyel Masnýcyus vlastně Masník.LIII Jan Burius Krupinský Kněz.LV Štěpán Pilařík Očovský.LVI Danyel Synápius, jináč Horčička.LXI Jiří Zábojník Superyntendent.LXXI Jan Symonides Kněz v Baňské Bystřicy.LXXIII Jan Kromholc Kokavský Kněz.LXXV Matouš Rudinský z Bzynec.LXXVIII Jan Roháč a Jan Urbanovič.LXXIX
Poezye. Str. Svobodné Volení.3 Lidské Nepravosti.14 Jaro.15 Monolog z Hamleta Šekspírova.16 Štěstí spokojené mysli.18 Chudý Janíček.19 Chvála starého věku.22 Pravá blaženost.23 Přestávání na svém losu.28 Cžesání ovoce.38
[n] Obsah. Str. Smrt Ludvíka XVI. Krále Francouzského.39 Jakub Zdvíhal.43 Milínův Háj.47 Pýcha.48 Na Roháče.50 Život po časné smrti.51 Nestálost života lidského.59 Oda na dub.61 Eškuláp s zlatou bradou.63 Nemnohověd.63 Potrestaná všetečnost.64 Dvěma Přítelkyním.66 Svému Příteli D. P.D. P. Svému Příteli Michalovi Sepešimu.66 Na ženícýho se Pana Š. H.69 Smrt Adonysova.70 Na tlustého sládka.70 Král Franský zahanbený.71 Zpověd z hříchů.71 Lakomý Ženích.72 On a Ona.73 Mladý Advokát.74 Obchod s Krásenkami.74 Kloe od P. Pryora.75 Katinka.76 Chválořečník.76 K Bělce. Pamatůj na mne.77 Toužení po dětinské nevinnosti.78 Toužení po Bělce.79 Při odevzdání Evě M. obrazu manžela jejího.80
[o] Obsah. Str. Na broskev, pod níž besýdka.81 Mílek k Bělince.83 Plésal k Bělce.84 Mé děvče.85 Matka osličí.86 Svěcení prvního Máje.87 Píseň pastýřská.89 Nevinné děvče.90 Procházka.93 Písně. Povolání ke žni.95 V samém díle žněžně.97 Ověncování nejpilnější žnice.98 Uvedení nejpilnější ověncované žnice do vsy.100 Po vytrhání lnu.102 Šetření času mladosti.103 Loučení přátel na cestu se vydávajícých.104 Probuzení k radosti.107 Světlo literního umění.109
[p] Paměti Cžesko-Slovenských Basnířův, aneb Veršovcův, kteříž se buďto v Uherské zemi zrodili, aneb aspoň v Uhřích živi byli.
§. 1. Zpěvů mezy Slováky libování.
Básnířství, aneb poetářství 1) jest jedno z těch umění, kterým se Slovácy v rozličných stavích živi, od starodávna, rádi obírali. Zdá se pak národ náš samou náturou k basnířství a k skládání zpěvu povolán býti. Nebo vidíme, kterak y nejnižšího stavu lidé mezy Slováky, y sami sedlácy zvláštní zalíbení v básních mají, zpěvy ne- ——— 1) Jan Amos Komenský je tak jmenuje v předmluvě na svůj manuálník. [I] jen rádi slyšíce, ale y sami zpívajíce, a ve verších, byť y smutné a pohřební byli, jakésy kochání nacházejíce. Hned v první mladosti, dítky Slováků, sotva ještě lalotati vědouce, již sobě brzy sami, brzy pak v společnosti jiných dítek prozpěvují, a sotva jarního času slunce zemi naší ohřálo, již je slýcháme svou prostou píseň zvučně po ulicých zpívati: “léto milé léto, kdes tak dlouho bylo, sedělo sy na lavicy, nemohlo sy k nám přijícy„ 2) Když dítky vyspěly, tedy se tato náklonnost k zpěvům, aneb aspoň v nich oblíbení ještě jasněji zjevuje. Mládency a panny naše nemají téměř milejšího nad zpěvy zaměstknání. Buďže cestu někam konají, aneb pracují, na poli, aneb ve vinicých, budže žnou, aneb předou, neb na trávu pro svůj dobytek jdou, aneb jakoukoli jinou pracý se zanášejí, vzdycky mysl svou zpěvy vyrážejí. Což pak v květě mladosti Slovákům a Slovenkám milé bylo, to y v zešlém věku, když hlavy jejich ozdobnými šedinami zbělely, nemilé jím nebývá. Y v své starosti ještě ne jen zpívajícý ——— 2) Někteří Slovácy k. p. okolo Pouchova v Trenčanské Stolicy infinitiyum na cy vyslovují. II mládež rádi slyší, ale y sami někdy k. p. na svadbách aneb při jiných radostných příležitostech radi sobě zaspívají, nýbrž někdy y poskočí. Viděl sem nejednoho 70ti, nýbrž y osmdesatiletého šedivce, kterýž svadbu čině synu svému neb dceře své, přišed nejprv k muzykantům, a píseň, kterou mu hráti mají, zaspívav, potom do tance se pustil, v kterémžto až do konce zaroveň s mladými vytrval. Tu se začasté přiházý, že y tancují y sobě spolu touž píseň, kterouž muzykanti hrají, zpívají. Někdy pak jen kratičkými zpěvomluvy své tance jakoby obživují a ovnazují. O tomto milování zpěvů naších Slováků, jistý známý, ale Slovákům nepříznivý Němec, kterýž, ač mnoho bez gruntu a, jakož se zřetedlně vidí, z nenávisti našeho národu o uherských Slovanech v své knize napsal, předce však nemoha této příliš v oči padajícý a všeho vážení hodné vlastnosti našeho národu tajiti, v tento rozum o něm píše: 3) „Hlavní a pěkná vlastnost Slo- ——— 3) Viz freymüthige Bemerkungen eines Ungarn über sein Vaterland, auf einer Reise durch einige ungarische Provinzen. Teutschland 1799. III váků jest to přílišné zpěvů milování. V čas žně mezy ními po poli choditi, jest milá radost. Všecko tu zpívá. Slovenky zřídka kdo mlčecý nalezne. Budže zpívají, aneb klevětají. V německých osadách, kde slovácké dívky slouží, když se s trávou ráno noše své nesouce navracují, obyčejně v jednom houfě zpívajíce domů táhnou. Y nejveselejší jejich zpěvy něco melancholického do sebe mají. Vždycky mne slyšícýho je zpívat, tesknost pojala. Slovácy patrně v této věcy nad Němce předčí, které Raichard dobrým právem nezpěvné Němce (sanglose deutsche) jmenuje.„
§. 2. Rumové starých Slovenských zpěvů.
Jestli takovéto veliké zpěvů milování, kteréž se v samé nátuře Slováků a v sporádanosti, y ducha y těla jejich svůj základ míti zdá, při našem národu znamenáme: tedy snadno se odtud zavírati může, že Slovácy již za starodávna, byvše ještě Pohané, sve písně meli. Žádní však pohanských předků našich zpěvové nejsou zachováni, lečby se snad někteří u Rus- IV sů aneb Poláků, aneb jiných slovenských národů byli zadrželi. Nejstarší v známost nám přišlí slovenští zpěvové, jsou ty, kteříž se v jistém rukopisu století VIIIho, jenžto sluje: Codex protoslavus Hankensteinianus. t. j. první slovenský rukopis Hankenšteynský, nalézají, a tiť již křesťanští jsou. 4) Tito zpěvové složeni jsou v řeči Slovanské, kteréž Rusové v svých cýrkevních knihách – jakováž y tento rukopis jest – po dnes užívají, a kteráž od nynějšího ruského jazyka y písmem y slovy znale se dělí. Cžechové nemají starší písně nad jednu století X-ho, kteráž se od S. Vojtěcha, druhého Pražského Biskupa složena býti praví, a v rukopisu národní Pražské knihovny pod Y. I. 3. 83. takto napsáná se naléza: ——— 4) Viz o tomto rukopisu, a o těchto písních spis P. Aleše Hankeho z Hankenšteyna Recension der aeltesten Urkunde der slavischen Kirchengeschichte, Litteratur und Sprache: eines pergamentenen Codex aus dem VIII. Jahrhunderte, Ofen, 1804.
V Hospodyne pomiluj ny* Ihu Xpe** pomyluj ny Ty spase vsseho mira*** Spasyz ny y uslyš Hospodyne hlassy našye Daj nam vssyem hospodyne zzizn**** a mir vzemi Krles Krles Krles 5)
* t. j. nás ** t. j. Jezu Kryste ***. t. j. světa **** zzizu t. j. uroda fertilitas.
Slovácy uherští, kteříž s Moravany, jichžto za starodávna Váh a Ipel meze byly, jednomu Králi poddáni byli, a spolu y s Cžechy jako jeden, a týž národ vždy se považovali, ano y nyní – ač starodávné meze Moravy souženy jsou –, tak se považovati mají, žádných takovýchto zpěvu nemají, lečby se snad ještě mezy pospolitým lidem podobných starých písní ostatkové byli zadrželi. To však jest věc jistá, že v Trenčanské Stolicy ve vsy Slatině, a v Nitranské v městěčku Mijavě, mládež až po dnes ještě ——— 5) Viz Hájkovu Kronyku list 89 str. 6. a Pana Dobrovského Geschichte der Böhmischen Sprache, Prag. 1792. na stránce 58 a násl. VI podobiznu modly jakésy, kteréž Morena říkají, z rozličných hader sobě učiníc, a na oštíp ji vstrčíc, sem y tam, jako v nějakovém průvodu neb procesý ji zpívajecy nosý, a naposledy do vody házý. Přávě to a v týž čas činí mládež y v Pešťanské a v jiných Stolicých, podobnou podobiznu z hader nosýc, a do vody ji házýc, jen že ji ne Morena, ale Kysel v dolejších krajích bydlícý Slovácy říkají od kyselého pokrmu z paru (z zapařených otrub) připraveného, jenž také těmto Slovákům Kysel sluje, kterýž pokrm téhož postního času obyčejně jídají. Týž obyčej mládež y v Polště a dílem y v Slézsku a v Lužicých, od starodávna, až po dnes zachovává, kdež rovně s Morenou v Neděli Družebnou, ročně, tak, jakž vzhůru připomenuto, chodívá, což u nich, jakž se zdá, na památku zkažených model a uvedeného Křesťanského náboženství se děje. Tak zajisté y Hájek na listě 82. str. 2. na rok 965. píše “když Míeska syn Zemanislava Knížete Polského, Doubravku dceru Knížete Polského sobě zasnoubil, krest svatý a s nim y jméno Miečislava přijav, že tu slavné učiněno bylo hodování, a že lid obecní obojího pohlaví po malém čase, rozkázáním VII Miečislavovým, všecky modly dřevenné spalili, a kamenné do vody vmetali, a Krest svatý na se přijímali s velikým náboženstvím. Ještie až do dnešního dne, praví tyž Hájek dále, u veliké Polštie toho na památku činí děti v Družebnou Neděli, udělajíce jako obraz, nesou jej na dlouhém dřevě, a někdy jej na vozečku vezou, a přijdouce k vodie y tam jej uvrhou a odtud rychle domuov běžií. „ 6. „Co již naši Slovácy při tomto průvodu za starých časů zpívá- ——— 6) Zmínku o této věcy činí y Matyáš Dresserus v své kníze de festis, kterouž v Lipsku r. 1607 vydal, našemu vlastency Kašparovi Majočimu ji pripsav. On na stránce 62 toto píše: “Dominica IV in quadragesima, quam nominamus Laetare, in urbe Mysna pueri, puellaeque circumferunt ex ramusculis abiegnis confectam perticam, additamentisque aliis ornatam, ac ostiatim canendo memoriam expulsae mortis renovant, ut nummos colligant. Hic mos a Polonis & Silesiis, nescio qua imitatione (snad tento obyčej Mišenští Němcy od Slovanů aneb raději od Srbů v tomto kraji předešle bydlícých vzali) manavit. Hi enim eodem die gestant simulacra spectris similia, eaque tandem in VIII vali, toho nám žádný z Hystoryků nezachoval, to tedy vyzpytovati jest věc nesnadná, nedímli nemožná. Poněvadž, byť y možné bylo to vyzvěděti, co za naších časů mládež Morenu nosecý zpívává, vždycky předce ta otázka pozůstane: takéli se tyto písně s těmi starodávnými srovnávají. Jeden z mých již sesnulých přátel (A. S.) mne ujišťoval, že byv ještě chlapec, y on se k mládeži tuto Morenu nosecy (v Trenčanské Stolicy ve vsy Slatině) připojil, a že sobě dobře zapamatoval tu píseň, kterouž při té přílezitosti zpívali, a tať byla: Morena, Morena Za koho sy umřela? Ne za nás, ne za nás, Než za ty nevolné Křesťany. ——— coenum projiciunt, atque comburunt. Quo repetunt memoria historiam confractorum & eiectorum idolorum per Poloniam & Silesiam A. Xti 966 regnante Miecislao, quando ab Idolomania ethnica ad verum Dei cultum utraque gens conversa est. „O Slezsku v vlastenských Brnenských Novinách (Patriotisches Tageblatt im Jahr 1803.) takto se píše: “Marena heisst in Schlesien, nicht wie in Böhmen Magdalena
IX Pan František Karel Alter na vysokých Vídenských školách Professor v své knize: Beitrag zur praktischen Diplomatik für Slaven vorzüglich für Böhmen. Wien 1801. v 8u na stránce 5 na Neděli Smrtnou také připomíná, že v Cžechách v tuto Neděli vycpanou podobiznu, kteráž, prý, smrt představovati má, na dlouhém oštípu s zpěvěm po vsy mládež obého pohlaví nosý, a ——— (?) sondern wird unzüchtigen, sich übel auffürenden Weibspersonen beigelegt. So heisst auch die Strohfigur, welche am Sonntage Laetare fast in allen Slavischen Dörfern herausgetragen wird. Eigentlich heisst aber Marena die Göttin Diana (?) folglich scheint dieser Umstand, jene alten Geschichtscreiber Schlesiens zu bestaetigen, welche behaupten, dass die Schlesier und Pohlen, unter Miecsislaw alle ihre Götzen am Sonntage Laetare ins Wasser werfen mussten. Noch mehr, auch unsere Jugend traegt die Marena von Stroh ans Wasser, oder aus Mangel desselben an einen Sumpf, putzt sie dort unter allerhand Ceremonien, und Scheckereien mit seidnen Tüchern, und bunten Baendern auf, und traegt nun diese neue Marena (ein Bild der Annahme der neuen Religion) unter Geschrei und Gesang ins Dorf zurück.„ X jí potom za vsy do vody, aneb kde vody není, do bahna aspoň uvrhuje. Dokládá, že se někde mezy jinými y tato píseň při té příležitosti zpívá: Již nesem smrt ze vsy, Nové léto do vsy, Vítej léto líbezné, Obilíčko zelené. Jedna z nejstarších slovenských písní, kterouž propo dnes v mnoha Stolicých k. p. v Nongradské, v Pešťanské, Gemerské &c. dívky zpívávají jest: Haja, ďunďa, haja! Poslala nás královná Haja ďunďa haja! 7) Haja ďunďa haja! Na čo že vás poslala, Haja ďunďa haja! Haja ďunďa haja! Pře tři vozy kamení, Haja ďunďa haja! Haja ďunďa haja! Načo je vám kamení, Haja ďunďa haja! Haja ďunďa haja! Zlaté mosty stavěti, Haja ďunďa haja! Haja ďunďa haja! Což mi vám za to dáme, Haja ďunďa haja! Haja ďunďa haja! Cžernooké děvečky, Haja ďunďa haja. 8) ——— 7) Nejsouli ta slova: haja ďunďa haja z uherského vzata: héja gyöngyöm héja? 8) Viz o této písňí Ladislava Bartolomaei-
XI K víře jest podobno, že tato píseň za času Královny Uherské Alžběty vdovy po Vojtěchovi neb Albertovi Cýsaři, Uherském a Cžeském Krali, kterážto s Vladislavem válivši, a Jana Jiskry z Cžech okolo r. 1440. povolavši, pomocy Cžechův proti soku svému užívala, od neznámého skladatele jest složena.
§ 3. Pozdnější Slovenské zpěvy.
Pozdnější jest píseň: o Krále Ludvíka porážce, jakož y ta: O Muránském Zámku, kteráž bez pochyby do těch časů, kdežto ve válce Ferdynanda Iho s Zápolou Matěj Bašo s svými loupežnými tovaryši v hrad Muránský se uvázal, přináleží. Podlé těchto dvou písní Jan Sylván, svatých písní století XVIho skladatel, některé z svých písní zpívati káže k. p. onu: Pane Bože Otče náš nebeský, a jinou: Děkujem tobě Otče nebeský &c. Jen škoda, že tato ——— desa memorabilia Provinciae Csetnek, Neosolii 1799. str. 52. P. Bartolomeides píše dunda, ale Nongradští a Pešťanští Slovácy zpívají ďunďa. XII o tomto pověstném Sl. Gemerské Stolice hradu znějícý píseň s časem všecko zžírajícým zhynula. V témž Sylvánově Kancyonálu (viz §. 4.), kterýžto Spisovatel tohoto pojednání v rukou – ač bez počátku a konce – má, připomínají se y jiné staré písně, tím oumyslem, aby se podlé nich písně Sylvánovy zpívaly. A poněvadž Sylvánů Kancyonál velmi zřídka k spatření, nedím k dostání jest, líbilo se zde ty v něm cytované staré písně pro milovníky slovenské literatury napsati. Ty pak jsou následujícý:
Y proč den z nocy činiíte, ve dne spiíte v nocy piíte. O Krále Ludvíka porážce. Y proč nechceš na to dbáti. Stojí lipka v čirém poli, listu šyrokého. Slyšela sem můj milý že se mi pryč strojiíš. Proč Kalina v struze stojií. Pěkná Káča trávu žala. Cžižiíčku ptáčku. Sedláček z lesa jede, vesele prozpěvuje. Střiílej, střiílej mistr Jakub. Marya Panno čistá. O Muránském zámku. Zdravas, jenž jsy pozdravena.
XIII V jiném starém Kancyonálu 9) rovně bez počatku a konce, nacházým poznamenaný začátek podobných starých písní, podlé kterýchž se písně v témž Kancyonálu vytlačené zpívati mají, totiž:
Již mi Pan Zděnek z Konopiště. O mlynářce. Dcero má, chcešli za Sedláka. Zpívaj věrný přeradostně. Jedným hlasem tímto časem. Léto milé rač nás. Žiadnému člověku nedám. Hiná svitá. Vím já Hájek zelený. Kateřino krásná, tys dennice (jasná) kteréžto písně, – jestli ne všecky – jistě větším dílem Cžechové složili. Snad se některé z těchto a svrchu poznamenaných starých písní až po dnes ještě zpí- ——— 9) Tento Kancyonál jest v menším 8u, literami jimž Kněhtlačitelé prostřední Cycero (Mittel-Cicero) říkají tlačen, 275 písní, jakž psané vněm registrum ukazuje, v sobě obsahovati majícý, jen že v mém exempláři jak z předku tak z zadu mnohé scházejí. Iní list z předu jest v počtu XXV, a z zadu poslední CCCCXLVII. Na kompakcý jsou litery A. E. a rok 1609. vytisknutý. XIV vají. K vinšováníby bylo, aby ten, komužby některá z nich v známost přišla, Slovenské literatury milovníkům ji v známost uvedl. Na listu CCXLIV. str. 2. tohoto Kancyonálu toto nad jednou písní stojí: má svou pěknou a pobožnou notu, odkud se zavírati dá, že se v tomto Kancyonálu písně světské noty majícý nacházely.
§. 5. Melodye Nacyonálních neb vlastenských Slovenských zpěvu.
Co se o ruských vlastenských zpěvích píše, 10) že totiž jejich zpěvy téměř všecky takové melodye mají, kteréž k příjemné jakésy malancholii povolávají, a pronikavé a srdce prorážejícý jsou, to y s našími Slováckými zpěvy, jako již y výše v §u 1ním podotknuto, tak se má. Příčina toho, pokud sem od Muzykářův zvěděti mohl jsou měké tony, které do sebe mají, a časté repetycý. Na průbu líbilo se pro milovníky slovenských zpěvu jeden y druhý zde napsati. ——— 10) Viz Russische Miscellen von Richter Leipzig 1803. díl 3. No. 7. str. 63.
XV Při dokonání žně v Trenčanské Stolicy tato se píseň zpívá:
1. Již nám Pan Bůh pomohl :I: :I: 11) Jiný dožat nemohl :I: :I: 2. Již mi domu jideme :I: :I: Co večeret budeme? :I: :I: :I: 3. Pečeného káčera :I: :I: To je naše večera :I: :I:
Píseň Vdovská
Každému dobře :I: | Každá má muže :I: Jen mne zle :I: | Jen já nie :I:
Při uvedení mladé nevěsty do domu ženícha, když se bláto trefí.
Nic to preto, Hoc je bláto, Keď je diouča peknuo, A za muža hodnuo Ej! nic to preto, Hoc je bláto. 12)
Ostatně znamenati sluší, že téměř všecky vlastenské Slovenské písně 2/4 taktu v sobě obsahují. ——— 11) Slovo poslední v každém řádku se repetuje. 12) Tato píseň se v Hontě v Horních Rikynčicých, y jinde bezpochyby zpívává. Hoc znamená Slovákům, jako y bárs, ač, etsi. Místo proto říkají Slovácy preto, místo děvče djouča, místo když, říkají teď a. t. d.
XVI §. 5. Skladatelé Slovenských zpěvu století XVI.
Jan Sylván.
Tento muž jest jeden z nejstarších nám známých písní slovenských skladatelův, jehožto zpěv: Slušíť na to každý čas mysleti &c. až po dnes se v cýrkvích naších zpívá. Ač pak o tomto pamětném muži, nic nám spisovatelé uherské literární hystorye nevypravují, proto že veliký díl svého života v Cžechách strávil, pročež jej některí z naších Slováků za Cžecha drželi: nic méně však předce není pochybnosti, žeby z Uher pošlý byl. Kašpar Kunrad v své prozopografii 13) výslovně ho na str. 191. Panonským (panonium) jmenuje, jakž to y Jan Burius v svých ——— 13) Celý tytul Kunradovy knihy jest tento: Casparis Cunradi Sel. Phil. & Med. Doct. Prosopographiae Melicae Millenarius I. II- Francof. 1615. Millenarius III. Hannoviae 1621. v 8u On toto o Sylvánovi na plac přivodí: Joh. Sylvanus Pannonius. Psalmata multa mihi sunt scripta & cantica sacra, Nunc cum coelicolis, voce animoque cano, XVII Drobtech 14) poznamenal. Prokop pak Lupáč, jenžto jednoho a téhož věku s Sylvánem živ byl, a jej nepochybně životně znal (nebo syc nebylby ho mohl tak opsati, jakž jej opisuje) rovně ho v svém kalendáři 15) v poznamenání jeho smrti na den 14tý měsýce Unora r. 1572 Panonským jmenuje. Sám syce Sylván v Kancyonálu, kterýž v Praze r. 1571 a 1578 v 8u pod tytulem: Písně nové na sedm Žalmů kajícých y jiné ——— 14) Micae Burianae MS. ad annum 1572. 15) Viz jeho Epheridem sive Calendarium historicum Pragae 1584 v 8u kdež na den 14tý Unora takto o něm píše: A. D. 1572 vitam suam clausit idque Domazlicii (in Bohemia) Joannes Sylvanus natione Pannonius, devexa atque proclinata aetate, ibidem honorifice & frequente funere elatus. Homo pietate, virtute, prudentiaque egregius. Reliquit inque lucem expressione typographica edidit plurimas cantilenas, psalmos item poenitentiales, ut vocant sermone boemico scriptos, in quibus mens eius spirat. A cordatis viris illi cognomentum poetae bohemici attributum est. Eteostichon. Bis septena dies in Februa nata, Joannes Sylvanus terris migrat in astra pie. Joan. Rosacius Zatecenus. XVIII Žalmy vyšel, z Teyna Hořovským se jmenuje, Biskupský Teyn v Klatovském kraji rozumě, ale bezpochyby jen proto, že tam bydlel. Zpráv o jeho vlasti, městě neb vsy, kde se narodil, o jeho rodičích, učení a stavu žádný z hystoryků nám nepozůstavil. Sám Sylván v Kancyonálu Cžeských bratří L. P. 1564 vydaném Písařem Pana Popela 16) (t. j. Lobkovice) se podpisuje, což snad tak mnoho, toho času, jako nyní Sekretář, vyznamenávalo. Lupáč pak na dotčeném již místě, dokládá o něm, že byl muž pobožný a rozumný (pietate, virtute prudentiaque egregius). Podlé řečí Kunradových y Lupáčových byl Sylván skladatelem mnohých písní, pročež Lupáč dokládá, že ho muži učení a stateční Cžeským Básnířem jme- ——— 16) Tohoto času 15te Lobkovicův živo bylo, jichžto jména nám Mistr Mikuláš Šud z Semanina v své knize: „Formy a notule Listuov všelijakých, jichž Stavové v Království Cžeském požívají. Přitom také jest vytištěn Tytulárž Stavuov Duchovního y Světského MDLVI. v St. Městě Pražském v Jiřího Melantrycha„ poznamenal. Sylván byl bez pochyby Jana mladšího z Lobkovic a na Teyně Hořovském, nejvyššího Pražského Purkrabě, Písařem. XIX novali. Jeho písně za jeho živobytí r. 1571, jakž již výše připomenuto, a po jeho smrti r. 1578 tlačeny jsou. Léta pak 1590. tlačena jest jeho píseň: Noli me tangere, 17) kterouž viděti neměl sem příležitosti. Zdá se ovšem, že se Jan Sylván zvláštně a rád skladáním zpěvů celý čas svého dospěleho věku obíral. Léta Páně 1664 složil tu píseň: přišel sem na tento svět z božského zřízení &c. Jako y tu: čas se bliížií již k večeru &c. jakž nápis těchto písní, rok, v němž složeny jsou, ukazuje. V podobném nápisu písně: Spomozyž mi z hoře mého, mocný milý Bože &c. poznamenáno, že tato písnička před 30ti lety a tak snad okolo r. 1541 již vydána byla Nápis pak písně: z hlubokosti volám k tobě &c. jest tento: „písnička tato zpívá se na tu notu, jako o Krále Ludvíka porážce, jakž tuto poznamenáno, a jest složena léta 1536 v mých velikých těžkostech a protivenstvích“. Odtudto jest viděti, že Sylvan těžká protivenství snášeti musel, v nichžto nebylli přinucen z Uher od Cžech se vystehovati, aneb y z Cžech do Uher, což ——— 17) Viz Indicem prohibit. Libror. Vet. Pragae 1768. p. 258. XX nic nového a neobyčejného toho času nebývalo, jistiti nemohu. V této písni v. 2ém – ač nejsou veršové zpočítáni – takto Sylván zpívá: „pohlediž na mne z výsosti, že nepřátel mých jest množstvií, kteřiíž těžkosti mé vždy čekajií, ve dne v nocy lsti mi ukládajií. V. 3. Mužií lživií bez mé viny, soužili mne na vše strany, ale ty Pane sám obránce muoj, pomsti retuj, ať cýtiím prospěch tvuoj. V. 7. Z pouhé zlosti, bez liítosti, hledií mé škody lehkosti, ukrutnost jich kdož muož vypraviti, jakž muož šelma najlitějšý býti. V. 13. Tak vy zrádnií falešniícy, jenž staviíte šybenicy, budete na nií sami zvěšeni, Pan Buoh dá v čas svým vysvobozenií. V. 14. Zrušýt švábský punt Krystus Pán, který spuntoval ďábel sám, nebude již na dlouze trvati, Pán Buoh jej až s kořenem vyvrátií. V. 15. A ty Jezabel ukrutná &c. V. 17. Y ten Jidáš Škaryotský &c. Bez pochyby zde Sylván některé své nepřátelé zvláštně pred očimá má, a charakteryzuje. Týž Sylván jednu písničku Pavlovi Vlaskému složil, jakž y její nápis y začáteční veršův litery ukazují, kte- XXI ráž, poněvadž ty časy nám charakteryzuje a krátká jest, líbilo se ji pro milovníky tu napsati.
1. Poražený lid na světě, hned zdávna ležií v slepotě, v hrozných bloudiích, v biídě psotě. 2. Ach přesmutné časy nynií, Lid božií jest u vězenií, v Babilonském zavedenií. 3. Všecka krása, ušlechtilost, choť Krystova jedinká ctnost, těchto časův zmařena jest. 4. Ej, což nenií co želeti, kdo chce na to pohleděti, Muožť ho srdce zaboleti. 5. Lačnií vlcy roztrhali, stádo božií rozptýlili, choť Krystova pláče, kviílií. 6. Všickni jejií najmilejšý, odstoupili v čas nynejšý, kdež jest jich stálost někdajšý. 7. Lid božií jest v pokušenií, po všem světě rozptýlenií, hyneť srdce utěšenií. 8. Ach nástojte! zleť se děje, jižť hyne věrných naděje, Svět svou vuoli provozuje. 9. Svatého Petra Lodičku, Cýrkev Krystovu chudiíčkú, žerouť vlcy nebožičku. 10. Kryste milý umučený, ač jest dávno konceť není, těchto časuov též tvým činií. 11. Y což má Kresťan činiti, než k Bohu otcy volati, byť se račil smilovati.
Mládencům spasytedlné naučení v jedné písni toto Sylván dává: „Rozpomeniž se mládenče výborný (ten jest začátek písně této) v žádostech svých nesmiírný. Kterak rychle pominú tvé žádosti, rozkoše tvé mladosti. Ro. Navratiž se Sunamitis, čas povstati, moudrost znáti, nechceš dbáti, pečo- XXII vati, než vzdy hráti, hodovati, čas máš pryč se bráti, nechtějž prodlévati. „Pomysliž na své známé Tovaryše, kteriíž v rozkošy v pýše, potratili své kratiíčke cýle, živi jsouc rozpustile Ro. Kde jich mladost, jejich radost, jich všecka veselé, jejich kratochviíle, kde skoky, pyšné kroky, nočnií křiky, jich povyky, ušlechtilé jich hlasy, minuly již ty časy. „Ostřiíhaj mládenče kviítku svého, chovaj v čistotě jeho &c. &c. Z těchto dovedených prub zpěvů Sylvánových, dá se snadno poznati, v jakové míře Sylván poetským duchem nadšen byl, a jakáby cena a platnost jeho zpěvů byla.
§ 6. Jiří Bánovský.
Tento muž s Janem Sylvánem v jeden a týž čas, jakožto jeho spoluvěký zpěvy skládal. Byl pak Bánovský Rektor Žilinské Školy okolo roku 1550. Ondřej Turský, nejprv Vařínský, potom Pojnický Kněz v svém Diarium, k němuz y vypsání svého života přidal, takto o něm píše: „v škole Žilinské byl mým učitelem Beneš Koyš ze Sv. Martina v Turcy, až ke koncy měsýce Ledna léta 17111571, na jehožto místo dosedl Mojžiš Bánov- XXIII ský rodem z Žiliny, Syn Jiřího Bánovského Skladatele oněch písní: Bože Otče náš &c. Budiž Bohu čest &c. některých motet y antyffon Slovenských„ 18) Túrský tedy více písní Bánovskému připisuje, než se v vydání zpěvů Tranovského jemu přivlastňují, kdež ani to není poznámenáno, žeby Bánovský píseň: Bůh se nám nyní narodil, byl složil, což y začáteční veršův litery ukazují, jen že v posledním verši Bánovský nepsal: O dejž pro tvé narození, ale: Y dejž &c. Již Krman v své pěkné předmluvě Kancyonálu Václava Kleycha v Žitavě r. 1727 vyšlému představené, připomíná, že se v písni 158é (rozumí píseň: Bůh se nám nyní narodil) Bánovský kryje. Umřel Jiří Bánovský r. 1561. 22ho Dubna, jakž ——— 18) Viz Andreae Turii Diarium MS. v němž takto stojí: In Schola Solnensi primum „usus sum disciplina Praeceptoris Benedicti Koysch Martinopolitani, usque ad sinem Januarii Anni 1571. cui eodem die successit Moyses Banovsky Solnensis, Georgii Bánovsky filius, auctoris cantionum Bože Otče náš. &c. Budiž Bohu čest &c. nonnullarum mothetarum & officiorum Slavicorum.„ XXIV nám týž Túrský v připomenutém Diarium na tentýž rok a den poznamenal, kdež Bánovského mužem vznešeným (virum clarissimum) jmenuje, na znamení, že u veliké vážnosti byl.
§. 7. Jan Táborský.
Jan Táborský jináč Táboryta Kněz Vařínský okolo r. 1576 živ byl, udělal pamětný kontrakt v slovenském jazyku s Františkem Pongrácem strany svých důchodů, kterýž v rukou mám, a r. 1596 zemřel. Jeho vlast, rod a ostatní života okoličnosti neznámy jsou. Složil 4. písně původní, jednu Adventní: „Divná se milost stala„ jednu před kázáním Sl. bož. zpívati se majícý: „Buď tobě chvála Otče náš„; jednu k zpívání před výkladem epištoly: „Tuto svatou epištolu„; a jednu ranní: „Minula noční hodina„. Tyto písně se v Kleychově Kancyonálu Janovi Táborskému varhaníkovi Milníckému připisují. Ale mohl y náš Táborský prv, než do Vařína za Kazatele přišel, varhaníkem býti, nýbrž y v Praze, což toho času nic neobyčejného nebylo, se učiti, a odtud nejprv do Mělníka, potom XXV pak do Vařína se dostati. 19) Chtěli někteří z jména jeho, an Táborský sloul, žeby Cžech byl zavírati, ale věděti se má, že y v Uhřích jmenovitě v Sl. Nitranské Stolicy při Krenči jest hora Tábor, o níž y to tradycý praví, že zde Husyté jakousy podzemní skrýši měli. Jeho syn Samuel Táborský byl nejprv Jahnem neb Dyakonem otcovým ve Vaříně: potom pak jemu nastoupil.
§. 8. Ondřej Cenglérius.
Byl nejprv Rektor Školy Ružemberské v Liptově, potom pak cýrkve téhož městěčka Jahen aneb Kaplán, a naposledy okolo r. 1588. tamž y Kněz. Jemu se v cytaře Tranovského jedna píseň: „Cžlověk hříšný v světě„ připi- ——— 19) Tohoto času mnozý v Uhřích zrození y vychování Slovácy Cžechům a Moravanům, jak v školních tak y v cýrkevních ouradech, a syce až do léta 1620 sloužili. k. p. Pavel Kyrmezérus Kněz v Uherském Brodě okolo r. 1580. Starší aneb Senyor cýrkví Bratrstva Uhersko-Brodského v Mo- XXVI suje, o níž se dokládá, že ji z uherského oryginálu přeložil. Ač pak oryginál této písně v uherském graduálu neb Kancyonálu se nenacházý: nic méně však předce y žalostná, a člověka, jakoby do smutného nějakého vytržení přivozujícý nota její zdá se uherský oryginál prozrazovati. Ona jest ta jedinká píseň, kterouž Slovácy z uherského jazyka přeloženou mají. Snad ji Cenglérius z rukopisu nějakého, aneb ze starého uherského Graduala Petra Abštémia jinák Bornemissa nazvaného ——— ravě; Jan Lovčáni Kollega Školy v Uherském Brodě v týž čas; Mikuláš Marcy Mošovský z Turca r. 1574 dne 17. Listop. na Kněžství do Uherského Brodu posvěcený; Kryštoff Mazurkius r. 1590 do Domažlic do Cžech dne 22 Unora, a Michal Petrovič z Jessenova do Strážnice r. 1590 dne 22. Září na kněžství posvěcení. A snadnoby se jich všech do sta y více jmenovati mohlo, z nichžto některých jména nalezneš v poznamenání mužův na kněžství ve Wittenberku od r. 1544 až do 1610 posvěcených, kteréž se y v P. Jana Sam. Klayna kníze: Nachrichten von den Lebensumständen und Schriften Evangelischer Prediger in Ungarn. Leipzig und Ofen. 1789, ač mnohými omyly přílišně zohavené, nacházý v díle I. na str. 474 notě 357. XXVII ve III. Dílích r. 1588 v Korbachu (jest malá ves pod hradem Plavcem, jenž Němcům Blassenstein, Uhrům Detrekö sluje, ležícý v Prešpurské Stolicy) v 4u vydaneho, a nyní pro řídkost málo kterým známého, tím méne vídaného, přeložil.
§. 9. Jan Pruno Fraštacký.
Jan Pruno rodem z Fraštáku (Galgótz) y latinským y slovenským veršovstvím se obíral. O něm nam málo spisovatelé uherské literární hystorye poznamenali, pročež nebude mi čtenář za zlé míti, jestli něco obšírněji jeho hystoryi vypravovati budu. Založiv grunt literního umění v Žilině u Mikuláše Kolacynáše (Colacinas) jenžto učiv řeckou a hebrejskou reč tuto školu znamenitě zvelebil, r. 1576 odešel na učení do Moravy. Zde na Jihlavském gymnazyum s Ondřejem Túrským s Janem Bizacyem Žilinčany, a Nykodemem Sartoryem Bystričanem, byv od svého učitele zvláštně komendován, pod zprávou Joachyma Artopea a M. Joachyma Pistorya jeden rok se učil; roku však 1577 y se spoluučedlníky svými se XXVIII navrátil. Zatím dne 25. Cžervence s Ondřejem Túrským do Němec se vystěhoval, kdež oba dlouho po Horním a Dolním Sasku pedagogií sobě hledali, žádných však pro nevědomost německé řeči naleznouti nemohli. Obrátivše se tedy do Illefeldu žádali zde od Michala Neandra tehdáž školy Illefeldské Rektora do alumneum přijati býti, ale ani zde přijati nebyli, proto, že zde jen domácý jenž od Hrabat z Štolberku kommendacý měli (ne Uhři, ani Cžeší) přijímáni bývali. Za tou přičinou do Jeny odjeli, kdež učiti se začavše r. 1578 dne 25. Dubna do Wittenberku se opět vystěhovali. Zde Pruno y po navracení se Túrského pro nemoc a nedostatek do Uher, dostav pomocy od Ondřeje Balaši z Balaša-Ďarmot, dva roky se učil; po dvou pak letech do Lipska se odebral, kdež jeden rok se v literním umění pocvičiv, zatím domů se navrátil. L. P. 1581 stal se Fraštackého gymnazyum Rektorem, opět však po některém čase z příčin nám neznámých do Wittenberku se vystěhoval. Pobyv zde jeden rok L. P 1583 opět po druhé do své vlasti se navrátiv, opět rektorství Fraštacké školy na se vzal. Brzo však po smrti Mikuláše Kolacynáše Trenčanské školy tehdy XXIX Rektora, muže na školách vlastenských výborně zasloužilého, jenžto r. 1583. 25ho aneb, jakž Lochman píše, 15ho Máje zemřel, za hodného byl Pruno jemu nastoupiti uznán. Téhož tedy roku odšed do Trenčína s velikým prospěchem při Trenčanském gymnazyum pracoval. Jen škoda, že, byv rozličnými nemocmi zemdlen, r. 1586 dne 23ho Dubna v květě mladosti své život svůj dokonal. Jeho smrt Trenčany, kteřížto za 4 roky dva k vyučování mládeže jakoby narozené muže a gymnazyum svého Rektory utratili, velikou žalostí naplnila. O nich obou Martin Intibus, gratulovav Jeremiášovi Sartoryovi za příčinou dostalého Trenčanské školy po smrti Prunově rektorství, takto zpívá:
Sustulit atra dies similes vix secla videbunt, Vos Colacine gravis, sancteque Pruno puto.
Památku veršovství Prunova zachoval nám Katechysmus latinsko-slovenský v 8u, jejž, jakž se domnívám, Pruno v Fraštáku tlačiti dal, kterýž v rukou syce mám, ale z předu nekoliko listu v mém exemplaři scházý. Na koncy se v něm tito latinské hexametři a pentametři nacházejí:
XXX Zoile miraris, cur prodeat iste libellus Haec Christi dentur cur pia scripta gregi? Desine mirari, nostri hic est nulla libido, Nos nec agit vanae, Zoile, laudis amor. Quaeritur ast aeterna falus & pia piorum, Quaeritur & veri gloria lausque Dei. Ista venenato distringere Zoile morsu Desine nec mentem pollue felle tuam, Quin potius Stygias livore tumescis ad undas In mundo pietas rodere sacra vetat. I. P. R.
Tyto latinské verše takto Pruno v slovenský jazyk přeložil:
Zoile zanech svého utrhání Při Katechysma tohoto vydání, Nebť se to neděje pro zalíbení, Buď chvály ňaké v tom vyhledávání. Sepsánť jest pro spasení pobožného, Též ke cti a k chvále Boha našeho, Neškoď tedy sobě svým utrháním A tak svědomí svého poškvrněním. Nebo Hance sám sebe zavozuje Pobožnost spisů svatých nezlehčuje. J. P. R. t. j. Jan Pruno Rektor.
K tomuto Katechysmu 20) přidal Pruno y některých Písní, dílem ze starších českých ——— 20) Tento Katechysmus obsahuje v sobě 1., čtyři částky Katechysma D. M. Lutera, jen že v XXXI Kancyonálů vzatých k. p. „Hospodine uslyš hlas můj &c. Děkujemeť obránce náš &c. Když přijde ta (má jest pozdnější čtení) hodina„; dílem pak bezpochyby od něho samého složených k. p. Ranní: Všemohoucý Bože náš &c. Večerní: Slunce za horu zapádá &c. Postní: Kryste pro naše spasení &c. V čas války: Všemohoucý věků Králi &c. A Mocný Bože při slovu svém &c. Kteréžto písně se mimo onu večerní, a tuto poslední o válce, y v nynějším sebrání Tranovského písní nacházejí, jen že ta první o válce v Katechysmu Sylvánově jen 3. verše; v Kancyonálu pak Tranovského 7. veršův má. Bezpochyby 4. posledních cyzý ruka přidala, což snad y to znamení † v cytaře Tranovského (v Žilinském vydání v 12u jiné znamení, ruka totiž, se nacházý) před veršem 4ým ukazuje. Na průbu ——— mém exempláři téměř celé dvě částky scházejí. Nebo s C. 6tým se začíná, a jde až k J. 4tému t. j. do konce. Zatím 2., následují některá prvotní Cýrkve vyznání (symbola) a syce vyznání víry Nycenské, S. Atanazya, Konstantynopolitanské, Efezské, Kalcedonenské. 3., Modlitby na 26 listech. 4., Písně 5 1/2 listu. XXXII klade se jedna z Prunových písní, ana krátká jest:
Mocný Bože pri slovu svém, zachovej nás spasytedlném, zkaz Turky též y bludaře, odpurce Krystově víře. O Kryste Pane nad Pany, patř míle na své křesťany, ukaž moc své božské ruky, ať tě slavíme na věky. Duše svatý nás potěšuj, y jednou věrou poděluj, a když zde běh dokonáme, dejž ať věčný život máme.
§. 10. Štěpán Třebnický.
Krom těchto připomenutých mužův y jiní ještě v tomto století básnířstvím se obírali, jakž toho některé šlepěje nacházýme. Tak Štěpán Třebnický rodem Slezák, v Uhrích však vychovaný, Kněz ve vsy S. Tomáše v Spiši od r. 1583, a hořejšího Hornadského bratrstva Starší aneb Senyór, vyznání Pětiměstskému 21) (totiž ——— 21) Tato Konfessý neb vyznání víry teprv r. 1614. v latinském, německém, uherském a slovenském jazyku v Košicých u Fišera v 4u jest vytlačena. XXXIII měst Košic, Prešova, Sabinova, Bardiova, Levoče) od sebe do slovenského jazyka přeloženému, a do Protokolu Hornadského bratrstva zapsanému tyto verše představil:
Jestliby byl Kněz takový, Jenžby latinskými slovy, Mluvit s jinými neuměl, Ani těch slov nerozuměl, Které jsou v těch knihách psané Všechněm bratřím předložené, Nechť čte slovenským jazykem, Žeť tu vyrozumět všeckým Muže těm řečem latinským, Jich býti následovníkem, A tak též jiných učiti, Podlé těch slov psaných žiti, Protož je každý pořádně, Má míti u sebe psané, A potom často čítati, By mohl na ně pomněti. S. T. S. fecit t. j. Stephanus Trebnizky Senior.
Pravdě také jest podobno, že již tohoto věku Rektorové škol verše k pohřebům zesnulých, a rýmy (vůbec rytmy řečené) k vyročitým slavnostem pro mládež, jakož tento obyčej ještě XXXIV po dnes trvá, skladávali; anobrž y rozličné nové písně na vánoce a na nový rok večer pod okny zpívati, jakž se to v mnoha cýrkvích až posavád děje, mládeži obého pohlaví v obyčeji bývalo.
§. 11. Překážky zrůstu básnířského umění století XVIho.
Tito jsou hle onino dobré památky svých potomků hodní vlastency, kteříž se poetským uměním v století 16ém obírali, jejichžto jména a práce v známost mi přišly. Bezpochyby y mimo tyto dosti bylo mužův, kteřížto se v tomto věku veršovstvím obírali, ač y jejich práce k rukoum nám nepřišly. Jsou také v cytaře Tranovského mnozý zpěvové, jichžto skladatelé nejsou nám známi, ač není pochyby, že mnohé z nich Uhři slozili. Kdyby ale y v celém tomto století 16ém nebylo povstalo více basnířů, než ti svrchu jmenování; tedy nemělibychom se předce čemu diviti. Cžastí turečtí a tatarští do vlasti naší vpadové, měst, vesnic, hradů, a celých stolic loupení, pálení a vyhubení; nešťastná porážka Uhrů u Mo- XXXV háče r. 1526. dne 29ho Srpna; opanování většího dílu Uherské země y samého hlavního města Budína od Turků, v jejichž rukou potom za 146 roku zůstalo; domácý válka mezy Zápolou a Ferdynandem, časové bouřliví a nebezpečenství plní, zvláště pro Evanjelíky, proti nimž velmi tvrdí a přísní zákonové r. 1523. a 1525. kteříž je jímati, ohněm páliti a jmění jejich konfiškovati přikazovali, vydáni byli, toto vše způsobilo, že tiché Múzy z Panonye, a tak y z naší Slávie zaplašeny byvše, pokojnějších bytů hledaly, a jinám se odstěhovaly. Že pak v tomto věku Slovácy na větším díle jen svaté písně skládali, to jím bylo tehdáž s jinými národy k. p. Němcy obecné, jakž toho y potřeba vyhledávala Slováků, jenžto přijavše evanjelické učení, služeb božských v mateřské své řeči příkladem Cžechů vykonávati žádali, a k tomuto cýli svatých písní potřebovali. Nad to y zarmoucení časové je k skládání pobožných písní nutili, v nichžto Turcy a Tataři často do vlasti vpádali, lid jednak mečem hubíce, jednak zajímajíce, města pak v rum a popel obrácejíce. Jakž se to stalo zvláště r. 1543, když křesťané od dobývaní Budína ustoupiti mu- XXXVI syli, kdežto Turcy potom Nongrádskou, Hontskou, Tekovskou, Nitranskou a Trenčanskou Stolicy až po Váh ohněm hubili, a mečem plénili, podobně léta 1590 a následujícých, kterýchžto přežalostných časů mnohé smutné šlepěje se y v Cytaře Tranovského nacházejí. Kdež zajisté jinde naši vlastency, než u Boha, rady, pomocy a potěšení v takovýchto nebezpečných časých hledati měli?
§. 12. Skladatelé slovenských zpěvů století XVIIho.
M. Vavřinec Benedykti z Nedožer.
Hned při počátku tohoto, nýbrž již při koncy předešlého století povstal dobrým pro nastalý věk znamením jeden výborně učený muž, jehož spisové až po dnes u nás, y u Cžechů u vážnosti jsou, a tenť byl M. Vavřinec Benedykti z Nedožer z Sl. Nitranské Stolice, okolo r. 1555 narozený. Prvním počátkům literního umění učil se v Jihlavě, kdežto pověstnou školu tohoto města téhož času Joachym Golc zpravoval. Pocvičiv se v literním umění v domácých školách do pražské akademie XXXVII se obrátil, kdež rozličnému umění náležitě se vyučiv r. 1594 stal se Rektorem v Uherském Brodě v Moravě; r. 1597 dne 16ho Září, učiněn byl na vysokých školách pražských skrze Martina Bachačka z Naumeřic Bakalářem, a r. 1600 dne 2ho Cžervence skrze téhož, jakožto pražských vysokých škol tehdáž Rektora, Mistrem Filozofie. Téhož ještě roku 1600 stal se pověstné školy v Sácu, a nezadlouho zatím školy Nemeckobrodské Rektorem. R. 1606 z Německého brodu na vysoké školy pražské za Professora matematyky byl povolán, a r. 1609 dne 7. Ržíjna učiněn byl ve veliké sýni v Karolíně Přísedícým neb Assessořem Konzystoře pod obojí. R. 1610 musyl arytmetyku, kunšt řečnícký, a řeckou řeč učiti, a r. 1615 ještě mimo to umění, y matematyku předkládati. R. 1611 byl Prorektorem, r. 1612 Děkanem řádu filozoffského, a r. 1615 Zprávcem Karolína (praepositus domus Carolinae) na vysokých školách pražských. Umřev v panictví v Karolíně na dloutrvanlivé suché nemocy dne 4ho Cžervna r. 1615 dne 5ho téhož měsýce po polední v chrámě těla božího byl pochován. Za dědice svého ustanovil řád filozoffský (facultatem philosophicam) vysokých škol pražských. Vydal českou XXXVIII gramatyku od Danyele Adama z Veleslavína schválenou. O prozodyi české obšírněji, než kdo jiný před ním v svém vydání Žalmů psal. On byl první, jenž podlé latinského metrum, ač se ono málo pro naší řeč hodí, české písně skládati začal, v čemž potom mezy Cžechy a Slováky nemálo měl následovníků, k. p. J. Amosa Komenského, Krmana, Hruškovice Supp. a jiných. Podlé toho metrum žalmy Davidovy 75, 79, 80, 82, 90, 94, 96, 97, 101, 113 v verše uvedl, a je r. 1606. pražské akademyi připsané, v Praze tlačiti dal, z nichžto jediný toliko, žalm totiž 101. Národům se vší budu veselosti, podlé zafického metrum složený v Cytaře Tranovského se nacházý, a v cýrkvích naších až podnes se zpívá, ačkoliby zpěvové našeho Benediktiho před jinými mnohými této cti zasloužili. Jeho písně Václav Kleych v předmluvě na svůj Kancyonál v Žitavě 1727 tlačený, na stránce 42 a 43 proto nad jiné schvaluje, že řeč jejich k notě aneb k melodyi jest přiměřena, tak že, kde se nota dlouží, tam y slabika dlouhá jest, čehož ovšem při zpěvích a kompozycých melodyí k zpěvům zvláštně šetřiti sluší, chcemeli aby zpěv přislušnou měl harmonyi. Vydal y elementa arithme- XXXIX ticae e methodicis auctoribus concinnatae, & popularibus exemplis illustratae. Pragae, typis Jonatae Bohutszky de Hranitz. A. 1612. Dedic. Venc. Guil. Baroni a Roupov. Kníha nyní velmi řídka!
§. 13. Eliáš Láni Superyntendent.
Slouží to k zvláštní cti a k veliké pochvale Superyntendentům evanjelickým v Uhřích u potomstva, že láskou k otcovskému svému jazyku vedeni byvše, jak jiných kněh vydáváním, tak obzvláště y skládáním zpěvů, rádi, a jako Vlach říká con amore t. j. jakoby s zvláštní láskou a rozkoší se obírali, chtějíce y v tom dobrého příkladu svým nástupníkům pozůstaviti, kterýž óby v každém století mnoho nalezl následovníků! Eliaš Láni byl jeden z prvních evanjelických Superyntendentů v Uhřích, kterýž ač y dosti práce měl, chtěje do cýrkví sobě svěřených jistý, a chvalitebný řád uvesti, jehož velmi potřebovaly; nic méně však předce osm vzdělavatedlných zpěvů nám pozůstavil, kteříž se v 3ti Edycý Prešporské Cytary Tranovského r. 1768 vyšlé pod Numery 428, 550, 595, 815, XL 853, 941, 966 nalézají, ač již y předtim od Danyele Prýbiše Kněze Harhovského (viz §. 15) s jinými některými spisy v Levoči u Vavř. Brevera r. 1634 vydány jsou. Byl pak Eliáš Láni rodem Turčan z Slovenského Pravna pošlý, kdežto se r. 1570 narodil. Dokonav běh školského učení, stal se nejprv školy Jelšavské v Gemerské Stolicy, potom pak Stražanské v Spiši, kterouž P. Ržehoř Horvát Stanšit z Hradce (de Gradetz) na svůj náklad založil, učitelem, jakž se to y z jeho kníhy: scutum libertatis christianae in usu ceremoniarum Bartphae. 1595 v 8u poznati dá. Po smrti Jozeffa Bascena Mošovského Kněze († 1594. 12. Srpna) obdržel povolání do Mošovec za Kněze, kteréž y přijal, kdež se r. 1602 Starším neb Senyorem Turčanského bratrstva stal, na kterémž bratrstvu, vystaviv mu jistý zákon k zachování dobrého řádu potřebný, velmi se zasloužilým stal. Až do r. 1608 v Mošovcých s velikým prospěchem ourad kazatele konal. Po smrti Jana Nostice cýrkve Bičenské Kněze, byv od Hraběte Jiřího Turza na jeho místo povolán, Mošovanů zanechal, vzav na se zprávu Bičenské cýrkve, kteréž potom až do smrti sloužil. Zde r. 1609. XLI dne 29. Ledna stal se Starším bratrstva Trenčanského; roku pak 1610 na sněmě Žilinském z cýrkví evanjelických desýti v Pred-dunají ležícých Stolic (totiž Prešpurské, Nitranské, Trenčanské, Oravské, Liptovské, Turčanské, Tekovské, Zvolenské, Hontské a Nongradské) sebraném, od přítomného Hraběte, Jiřího Turza Palatyna Uherského, a jiných Magnátů a Rytířův z předoznavených Xti Stolic u velikém počtu shromážděných za Superyntendenta cýrkví Trenčanské, Oravské a Liptovské Stolice, jednomyslně zvolen, a dne 30. Března téhož léta v chrámě Žilinském slavně inštalován byl. Nedlouho však tento ourad zastával. Nebo r. 1617 dne 5. Listop. v 48 roku svého pracného věku z světa vykročil, v chrámě Bičenském byv pochován od Štěpána Krušpieria v Novém Městě u Kysuce Kněze, jenž na dvoře řeč pohřební držel, a Izáka Abrahamida Superyntendenta, jenž v kostele kázal. 22) Ostatně jeho písně mezy lepší přináležejí; pamětná pak jest mezy nimi ona: Takliž já předce v uzkosti ——— 22) Viz Ondřeje Šmála vitas Superintendentum Evang. in Hungaria MS. XLII &c. kterouž Hraběnce Alžbětě Cobor po Hraběti Jiřímu Turzovi pozůstalé vdově, toho bez pochyby času složil, když artykulem sněmovním 63ím roku 1625 přinucena byla Hraběti Mikuláši Esterházymu své dvě vnučky z Krystýny Ňáry a z Emeryka svého syna zplozené vydati. Jeho řeč na pohřbu H. Jiř. Turza (†. r. 1617 dne 19. Unora) držáná, v St. městě Prazském tlačena jest.
§. 14. Joachym Kalinka Superyntendent.
Druhý tohoto věku Slovácký veršovec byl Joachym Kalinka, z otce Jana Kalinky 23) Kněze Teplanského, potom pak Radvanského a naposledy Dubovského v Zvolenské Stolicy, v Ruženberku v Liptově narozený, odkud y Rožemberský sloul. Matka pak jeho sloula Fides, Leonharda Mokošiniho známého svého času basníře dcera. Učil se Joachym Kalinka v Radvani, ——— 23) Tento Jan Kalinka, výborný latinský veršovec, byl na Bystřickém sněmě r. 1620. za básníře věnce hodného (Poeta laureatus) uznán, y zemanství jemu dáno. Psal meletemata sui temporis carmine elegiaco, kterýžto spis Hraběti Kašparovi Ilešházymu připsal, ačkoli na světlo není vydán. XLIII Kremnicy, Bičicy, v Bánovcých a v Prešově. Zanechav škol, stal se nejprv cýrkve Radvanské Kantorem, zatím pověstné tehdáž Ružemberské školy v Liptově Rektorem, a po půlroce y Jahnem aneb Kaplanem, potom pak řádným Farářem nejprv v Hradne, zatím pak v Rajcy. Jeho zvláštní darové brzo v známost přišli slavnému domu Svobodných Panů Ostrožitů, pročež Svob. P. Štěpán Ostrožit z Jyletince za Kněze ho do Ilavy povolal, kdežto celých 30. let s takovou horlivostí pracoval, že po smrti Zacharyáše Lániho (Eliášova Syna) v shromáždění evanjelických stavů roku 1646 v Bánovcých, pod zprávou Hraběte Kašpara Ilešházyho držaném, jednomyslně za Superyntendenta byl zvolen, a od M. Ržehoře Lániho Brezňanského, y Danyele Dubravia Senického Kněze dne 15. Unora v Pouchovském chrámě k tomuto ouradu inštalován. Jak mnoho dobrého jako Superyntendent konal, to vypravovati k mému cýli nepřináleží. Jen toho již připomenouti sluší, že v skládání svatých písní dosti šťašný byl, aspoň invencý jeho, aneb vynalezení nad mnohé jiné pěknější jest, ač y nedbale rýmoval, jakž to jeho písně: „Kdež mám hledať XLIV Ježíše„ &c. a „Nyní o drahý Ježíši Kryste„ &c. ješto se v Tranovského Kancyonálu pod Nry 870. a 877. nalézají, ukazují. Tuto druhou, jakož začáteční veršův litery ukazují ku památce Mikuláše, Pavla a Matyáše všech Ostrožitů složil. Zdá se y ta pěkná a v poetském ohledu šťastně složená píseň: „Kde jsy můj přemilý &c. nýbrž y „Ježíši drahý poklade &c. kteréž obě y rozkošnou melodyi mají, z jeho péra pocházeti. Mezy tím tězký los našeho Kalinku potkal. V onom zajisté známém desýtiletém přenásledování musyl s jinými 38mi knežími r. 1673 do vyhnanství jíti, v kterémžto, ač se y sám Jiří IIhý Saský Kurfiršt zaň a za jeho zetě Martina Tarnócýho cýrkví Prešpurské, Nitranské a Oravské Stolice Superyntendenta, u Velikého Leopolda přimlouval, předce u vyhnanství až do smrti trvati musyl, umřev v Žitavě r. 1678, kdež 17ho Cžervna byl pochován, 76ho léta věku svého. Krom těch připomenutých písní vydal I.) pohřební Kázání urozené Paní Barbaře Markové z Pouchova, Mikuláše Hrehusa Meštěnína Ilavského manželce drzáné. V Trenčíně r. 1648. v 4tu. 2.) Proroctví vánoční Izaiáše vy- XLV světlené r. 1645. 24) 3. Katechysmus Slovenský také sepsal, který ale není tlačen. Ostatně Kalinka byl muž učený, řečník znamenitý a výmluvný, odkud y velicý páni rádi ho y kážícýho slýchali y přerádi s nim obcovali, muž velmi užitečný a lepšího losu hodný.
§. 15. Danyel Prýbiš Harhovský Kněz.
Až do roku 1634 neměli Slovácy, pokud mi známo, žádné vlastní v Uhřích vytlačené knižky zpěvů, mimo ty některé v Prunově Katechysmu obsažené písničky. Teprv v připomenutém roku spolusebral Danyel Prýbiš Kněz Harhovský a Starší bratrstva při dolejším Hornadu, Eliáše Lániho staré y nové písně, a je spolu s svými vydal. Připojil pak tyto písně ke Katechysmu D. M. Lutera ode tří Supe- ——— 24) Viz Indicem libr. prohibit. pag. 113. Latinské pak spisy Kalinkovy, jako y zprávy o jeho manželkách, dítkách, zetech, a jiných jeho pracých poznamenali Ondřej Šmál v Životech Superyntendentů a Klayn v knize své již v notě 19é cytované v díle IIém na str. 171 – až do 280. XLVI ryntendentů 25) vydanému, jejž on r. 1634 dvakrát vydal, nejprv s otázkami M. Baltazara Fišera; potom pak s jinými spisy, z nichžto první byl rosarium animae; druhý o spůsobu modlení, a třetí jsou písně Duchovní staré y nové Eliáše Lániho, a Prýbišovy původní y z němčiny přeložené. Tuto z tří těchto spisů záležejícy kníhu připsal Hraběnce Kateřině Turzové, výš připomenutého Palatyna H. Jiřího Turza dceře, a Hr. Štěpána Tekeliho (Tököly) manželce, kterážto ji svým nákladem v Levoči u Vavřince Brevera tisknouti dala. ——— 25) Tito Superyntendenti byli Eliáš Láni, Izák Abrahamides, Hrochotský vlastně (od otce Abrahama sloul Abrahamides) a Samuel Melikyus, kteřížto z němčiny tento Katechysmus přeloživše L. P. 1612 v Levoči ponejprv ho tlačiti dali, dedykovavše jej Hraběti Jiřímu Turzovi Palatynovi a jeho manželce Alžbětě Cobor. Zde v podpisu toto stojí: „Dán v společném shromáždění kněžstva evanjelického v měste Bitči dne 19ho Ledna r. 1602 (1612). Mnozý tento Katechysmus za nejstarší v Uhřích tlačený slovenský Katechysmus drželi, ale svrchu zmíněný Prunův, a jiný r. MDLXXXI v Bardiove u Davida
XLVII Byl pak Danyel Prýbiš narozen z otce Antonína Prýbiše, jenž okolo roku 1575 v Teplé, roku pak 1584 v Matyášovcých v Liptově Knězem byl, a roku 1615 zemřel. Kde se učil, zvěděti sem nemohl. Zanechav škol, povolán byl r. 1611 do Přibiliny v Liptově, odtud pak r. 1624 do Harhova (Görgö) v Spiši ležícýho, kdež se y Starším dolejšího Hornadského bratrstva stal. Nemaje tyto písně Prýbišovy v rukou, nemohu řícy, kolik písní on sám buďže přeložil, aneb původně složil. V Cytaře, sebrání písní Tranovského jediná se nacházý kratičká jeho píseň: chvála čest buď Bohu &c. po kázání zpívati se majícý, ostatní, skrz dostatek snad jiných zprávnějších, vynechány jsou. ——— Gutgesella pod tytulem: „Katechysmus, to jest, kratičké obsažení a výklad předních článků víry a náboženství Křesťanského, D. Mart. Lutera„ vydaný, jsou starší. Kdo tento poslední přeložil, nevím. O Katechysmu tří Superyntendentů viz Kleychovu předmluvu na jeho Kancyonál v Žitavě r. 1727 tlačený str. 46.
XLVIII §. 16. Jiří Tranovský Kněz Sv. Mikulašský.
Ne bez příčiny jmenuji Tranovského Svato-Mikulašskym Knězem, poněvadž téměř všudy u Sv. Mikuláše sloužil. Byl pak v Tešíně narozen r. 1591. z otce Valentína a matky Hedvígy. Vyučiv se doma prvním počátkům literního umění, potom nejprv v Gubě v Lužicých, zatím pak v Kolberku v Pomoranech a na posledy ve Wittenberku v literním umění se cvičil. Dokonav své učení, stal se sám školním učitelem v Praze u S. Mikuláše, potom Rektorem Holešovské školy v Moravě, zatím pak odešel za Rektora do Mezeřic, kdež y k ouradu knězskému od Ditřicha z Žerotinu jest dosazen, v kterémž zde 10 let šťastně pracoval, potom však do vyhnanství jíti musyl. Vyhnance Jan Suňog z Budetina za Kněze do Bilska v Slezých povolal, a y tu u S. Mikuláše sloužil, brzo však odtud vypovědín byl. Nyní se Tranovský do Uher obrátil, ušed do zámku Oravy, kdež pod ochranou Hr. Kašpara Ilešházýho, byv zde dvoru jeho knězem živ byl. Odtud byl XLIX povolán do S. Mikuláše, městečka v Liptově u Váhu ležícýho, kdež 6. let pracoval. Umřel r. 1637 dne 29 Máje, byv 46 let živ. Pochován jest v chrámě téhož městečka, od Melchyora Smrtníka Bodického, a Jana Lochmana Německo-Lipčenského Kněze. 26) Jeho Cytary až po dnes cýrkve Evanjelické v Uhřích, mnohými již písněmi rozmnožené užívají. Byl pak Tranovský jeden z nejlepších svého století veršovcův, odkud jej Pan Valaský v své Hystoryi literární na stránce 168 v notě 6. Luterem Slovenským jmenuje, chtě tím to řícy, že co Němcům v skládaní písní Luter byl, to Tranovský Slovákům. Až potud cýrkve Evanjelické v Uhřích Cžeských Kancyonálů na větším díle užívaly, někdy pak a někde y písně Eliáše Lániho, Kalinkovy a Prýbišo- ——— 26) Obojí toto Kázání vytištěno jest pod tímto tytulem: Vale Tranoscianum, vel duplex sermo sacer funebris in obitum Georgii Tranoscii pastoris Sz. Miklosiensis in Cottu Liptoviensi mortui A 1637 Trenchinii anno eodem in 4to. K těm kázáním připojeni jsou veršové Benyamina Karbonárya Rektora v německé Lipči a Davida Eliastových Kněze Kubínského, a Bratrstva Oravskeho Staršího neb Senyora. L vy zpívány byly. Roku však 1635. v Levoči u Brevera vydal Tranovský svou Cytaru Sanctorum dedykovav ji Svobodnému Panu Janovi Suňogovi z Budetina. Tato první edycý jen 400 písní v sobě obsahovala, z nichžto 25 z Luterových přeloženo, 27) 43. z jiných německých a latinských písní Petra Dražďanského, Sedulia, Ambrozya, Jana Štayerlayna, Pavla Ebera, D. Vinc. Šmuka, Mikuláše Selnekcera, M. Lud. Helmbolda, Wolffa Dachštayna, Justa Jonáše, Jana Geldela, Jana Májora, Jana Kólrosa, Mikul. Selnekcera, Michala Waysa, Jana Poliandra, Pavla Šperáta, M. Millera, Filipa Nikolaiho, Šimona Graffa; 73 původně od Tranovského složeny jsou, což vše spolu 141 písní učiní. Tranovský v své předmluvě praví: že přes 150 písní od něho dílem původně vypracovaných, dílem ——— 27) Cžtyři Luterovy písně již předtím přeloženy byly (od koho nevím) totiž: Přijdiž Duchu S. &c. My všickni veříme v jednoho Boha, stvoritele Nebe &c. Otče naš, jenž v nebi bydlís &c. a Hrad přepevný jest Pan Bůh náš &c. LI přeložených se nacházý, odkud se poznává, že mezy těmi písněmi, jichžto skladatelé v naší Cytaře znamenáni nejsou, některé ještě Tranovského býti musejí, lečby snad z pozdnějších edycý vypušteny byly, čehož jiným k vyšetření zanechávám. Ostatní pak tohoto vydání Cytary písně, jsou z Cžeských Kancyonálů vzaty. Tato Cytara tlačena jest v Levoči a Trenčíně 9krát, v Prešporku 4 aneb již y 5krát; několikrát v Laubně; v Lipsku r. 1737, jednou ve Vídni u Trattnera, jednou v Pešti pod zprávou P. Rybaiho, a již 2krát v Baňské Bystřicy pod zprávou P Sam. Ambrozya tehdy Radvanského, nyní pak Šťávnického již Kněze; vzdycky pak novými písněmi rozmnožena byla, zvláště pak poslední dvě Bystřické edycye nejvíce nových písní (v počtu 30 nových a starých 1006) v sobě obsahují. Krom této Cytary vydal náš Tranovský y Augšpurskou Konfessý pod tytulem: Augustana Confessio rursus in Slavicum versa & meliorata, & suis Telchinensibus dedicata a Georgio Tranoscio, cum adhuc fuisset minister Mezericensium. Olomucii 1620. in 12mo. Nýbrž y modlitby Slovenské pod tytulem: Phrasa odoramentorum, vel liber LII precum christianarum bohemicarum, v Levoči 1635. v 8u vydal. 28)
§. 17. Danyel Masnýcyus vlastně Masník.
Byl narozen z otce Mikuláše z Bodic Liptáka, jenžto byv Uhrovským v Trenčanské Stolicy Knězem roku 1611. Formuli Svornosti (Formula concordiae) podepsal. Tento pak Danyel jeho ——— 28) Snad nebude naším Slovákům nemilé, jestli zde o Tranovském a jeho manželce jednu anekdotu poznamenám. Jeho totiž manželka, s nížto 22. roků živ byl Anna Polancdorffova byla hněvivá žena a opravdiva Xantipa. Jednou nahněvavši se celý týden nechtěla s nim mluviti, hřmotem však, vřeskem a třeskem, kterýž v domě dělala, sebou y všemi vůkol sebe věcmi házejíc, zřetedlněji ještě hněv svůj, než svým mlčením vyjevovala. Což pak Tranovský k tomu? On ji v neděli do veřejných cýrkevních modliteb zavřel, prose Boha, aby ji, ana nastojte! oněměla, řeč opět navratiti ráčil, při čemž celá Cýrkev veliké s ní měla politování. Přijda Tranovský domů, slyšel již ženu hřímajícý jazykem svým a klnoucý na to: což to její manzel v kostele učinil? On ale výčitky sobě LIII byl Rektorem Žarnovickým a potom Knězem Kostolnenským. On byl děd, neb starý otec Danyele Krmana Superyntendenta po své dcéře Salomeji; bratr Matěje Masnýcyusa, r. 1634. na kněžství ke dvoru Šimona Balaši posvěceného, potom pak od r. 1636. v Povázské Bystřicy Kněze, r. 1651. zesnulého; a otec Tobiáše Masnýcya, jenž vyučiv se v Prešovské Koleji, r. 1669. stal se Rektorem Senickým, kdež ale jen za 9. měsýcův pobyl, potom v Ilavě též Rektorem, až do 1671, v němž se Jahnem neb Kaplánem cýrkve Ilavské stal, odkud potom do vyhnanství jíti musyl, v kterémžto vyvolenou boží vinicy v Dražďanech r. 1682 vydal. Od Danyele v cytaře Tranov- ——— od ní učiněné se vší tichostí přeslyšev, padl na kolena a Bohu se modlil: „Bože, prý, děkuji tobě, žes mou y posluchačův mých modlitbu vyslyšev, mé manželce opět nemluvný její jazyk rozvázal. Dejž Pane Bože, aby ho budoucně neužívala k proklínání a zlořečení, ale ke cti a slavě jména tvého svatého Amen„ To slyšíc zahanbena žena, na krk mu padši, za odpuštění ho, slíbivši polepšení, prosyla, a od té doby stala se nejlepší a nejpokojnější manželkou. LIV ského jedina toliko píseň: „Můj nejmilejší Pane Ježíši„ &c. se nacházý. Kleych pak také nám jednu zachoval: „Ach otče nebeský, my tvé dítky„ &c. kterouž Danyel Masník r. 1650 složil. 29)
§ 18. Jan Burius Krupinský Kněz.
Byl narozen v S. Ondřeji v Liptově, kamž jeho otec Jan r. 1634. za kněze posvěcen byl; kterýž však r. 1648. do Slovenského Pravna, a odtudto r. 1654. do Sučan přešel, kdež y r. 1670 umřel. Náš Jan Krupinský, dokonav běh školský ve vlasti vyšel do Marpurské akademie, odkud r. 1666. se navrátiv, stal se Rektorem v Panské dolině při Bystřicy, odkud r. 1670. do Krupiny za německého kněze povolán byl, ale léta 1672 z vlasti se y s jinými kněžími vystěhovati musyv, v Břehu a ve Vratislavě v Slézku se zdržoval, až dokud po mnohých cestách r. 1686 opět do Krupiny se navrátil, kdež y r. 1689 v Pánu usnul, byv muž učený a lepšího losu hodný. Do slovenského ——— 29) Viz Václava Kleycha Evanj. Kancyonál v Žitavě r. 1727. na str. 721. LV jazyka jedinou písničku: Pane již v pokoji &c. z němčiny Bémovy (Böhm) přeložil, kteráž se v Cytaře Tranovského čísti může, ačkoli nejsem cele tím jist, takéli se tato píseň jeho Synovi, jenž též Jan sloul, a Knězem Bystřické cýrkve byl, připsati nemá? 30)
§. 19. Štěpán Pilařík Očovský.
Tento pamětný muž narodil se v Očově v Zvolenské Stolicy, z otce Štěpána kněze cýrkve Očovské, matky pak Anny Mazurkových. Celý jeho život ustavně jej mnohé nebezpečenství přenásledovalo. Jednou, když ještě při rodičích byl, roždí v lese zbírajícýho medvěd polknouti měl. V Bardiově se uče oněměl, v 15ém věku svého létě, aniž co za 3/4 roka promluvil. Tamž ve škole při představování činohry neb komedye: Machabejští nazvané, o málo, že pištolí nebyl prostřelen. V 10 roku v B. Bystřicy se ——— 30) Latinské spisy Jana Buria Krupinského viz v Klaynově již výš cytované knize v díle I. str. 23. LVI učícýho horká zymnice téměř usmrtiti měla. Povstav z této těžké nemocy v Neděli XXI po S. Trojicy v Viglešském zámku první kázání držel, zatím pak často, někdy za Samuele Bartošovice, někdy za Jiřího Lepiniho v Baňské Bystřicy slovensky kázával. Zanechav škol, nejprv byl do Hyb za Kantora povolán, ale nešel, potom pak do Ilavy též za Kantora byv povolán, toto povolání přijal. Roku 1639 stal se otce svého pomocníkem, byv ve Zvoleně skrze Rehoře Lániho Superyntendenta dne 4ho Března na kněžství posvěcen, ale Hr. Ludvík Czáky službu mu zde zapověděl, nýbrž y otce jeho odtud vypudil. Brzo však održel náš Štěpán Pilařík povolání na HořejšíDolejší Střihovu, kteréž y přijal. L. P. 1647. navštíviv svého bratra v Teplicy, jenžto do Matějovec (Matzdorf) v týž čas za kněze byl povolán, od Tepličanů povolání dostal a r. 1648 na místo svého bratra dosedl, brzo pak y Místo-Starším aneb K. Senyorem se stal. V této Spišské cýrkvi tři roky sloužil, a tu se meškaje vydal knižečku: Favus distillans to jest Strd (Stred) tekoucý utěšených, srdečných a nábožných modliteb v Levoči u Vavř. Bre- LVII vera 1648. 31) Z Teplicy do S. Ondřeje, cýrkve Liptovské Stolice byl povolán, kdež jen 2. roky sloužil. Byl zajisté ke dvoru Hr. Gabryele Ilešházýho za dvorského kněze Hraběnky jeho manželky Evy rozené Séči povolán, (nebo sám Hrabě v Neděli IIhou po Sv. Trojicy v Trnavě Rž. Katolícké náboženství přijal, opět však na den Tomáše Evanjelíkem zůstal) r. 1657. v Neděli Devítník s cýrkví S. Ondřejskou se rozloučiv, z Ružemberku po vodě do Trenčína se vypravil, a o málo, že se ve Váze neutopil. Roku 1652. domu se z pohřbu své matky z Očové navraceje, nalezl doma cýrkve Beckovské poslané sobě povolání, kteréž y přijal a zde 8 roků sloužil. R. 1660 Hrabě Ludvík Ňáry do Senice jej za kněze povolal, kdež od Tatarů toho časů uherskou zemi, zvláště pak Nitranskou a Trenčanskou Stolicy z obou stran Váhu, ohněm, mečem a zájmem lidu hubícých, r. 1663, z kostela od uvodu ně- ——— 31) Tuto Pilaříkovu knižečku opsanou nalezneš v Pamětných příhodách Štěpána Pilaříka Senického někdy Kněze, od Tatarů r. 1663. zajatého, ale zvláštním řízením božím zezajetí vysvobozeného. V Uherské Skalicy. L. P. 1804. v 12u. LVIII některých šestinědělek k svým domácým již na Branči zavřeným se navracuje, chycen a do zajetí odveden byl. Jako se mu v tomto zajetí vedlo, a jak mnoho v něm podniknouti musyl, to nám ve verších sám vypsal, kterážto jeho knižečka pod tytulem: Sors Pilarikiana. Los Pilaříka Štěpána r. 1666. v Žilině u Jana Dádana vytištěna jest. 32) Nebyl však dlouho Pilařík v tomto zajetí. Byv zajisté 3ho Srpna žajat, 1ho Listopada téhož 1663 roku opět v Senicy sloužiti začal. Ale ani zde dlouho pokoje neměl. Když zajisté nejprv Valentín Balaša potom pak Jan Majténi s Prezydentem Kolloničem r. 1671. od Seničanů klíčů chramových žadali, tito pak jich vydati se zpečovali, bylo to Pilaříkovi připsáno, pročež Jan Báršoň Krajinský soudce (Protonotař) jej y s Janem Michalidem Knězem Skalickým a Janem Sentkerestim do Sobotiště obeslal, kdežto Báršoň potom na příčinu nevydaných klíčů snažně se vyptával; ale všickni tré, byvše nevinni, propušteni byli. Zatím na den S. Ducha Báršoň opět chrámových klíčů žádal, nedostav ale jich, Pi- ——— 32) Tato knižečka v knize v 37mé31ní notuli cytované obsažena jest. LIX laříka před právo kněžské (ad sedem faciam) zatím pak 18 Srpna opět do Sobotiště, a o 6. dní znovu tamž jej obeslal. K tomuto však poslednímu soudu, dostav od vdovy Dubnicaiho z Kunova, y od Svob. P. Ňáriho vystrahu, se nedostavil, ale v Levářích u Hraběte Kryštoffa Ferdynanda z Kolloniče utočiště hledal, kdežto mu Jan Johannides tamní Kněz hospodu dal. Prezydent Leopold Kollonič tvrdě bratru psav, Pilaříkova vydání žádal; tento však navštíviv svého bratra Prezydenta, Pilaříka vymluvil, pročež dovoleno mu v Levářích se meškati. Po některém čase měl se s Hrabětem Zygmundem Kolloničem do Senice navrátiti, že ale Charváti ho stráhli, Zygmund sám bez něho odjel, Pilařík pak s největším života se opovážením v S. Janě, kteréž městečko toho času Matyáši Ostrozitovi náleželo na velikou noc kázal. Na den božího těla chrám Senický Evanjelikům odňat byl, o čemž v kníze v notě 31ní cytované obšírněji se vypravuje. Pročež Pilařík do Vratislavy s dvěma Židy, ač ne bez velikého jatu býti nebezpečenství odjel, ale r. 1673 do Žitavy se odebral, odkud do Budišině, odtudto pak r. 1674. dne 14ho Dubna do Naysalcu se přestě- LX hoval, kdež ho 18ho Máje jeho 3. Synové Štěpán, Izaiáš, a Gabryel navštívili. Zde jakožto Naysalcský kněz r. 1675. nový chrám postavil a dne 12ho Cžervence posvětil. Téhož roku 17 Cžervence jeho manželka Eufrozyna Párova rodem ze Šťávnice umřevši v témž chrámě jest pochována. Nezadlouho potom, ač kterého roku a dne jistiti nemohu, y sám náš Pilařík zemřel. K připomenutému svrchu vypsání svého zajetí přidal Pilařík y jedno suspirium aneb vzdechnutí; píseň o zemi uherské; rozjímání o božské spravedlnosti; a hlasyté vykřikování pro zlé, strašlivé noviny, vše pak to ve verších. Ostatní jeho spisy viz v knize v notě 31. cytované.
§. 20. Danyel Synápius, jináč Horčičká. 33)
Byl z Turca rodem, kdežto otec jeho Michal, okolo r. 1630 byv v Sučanech kněz, větší díl svého věku strá- ——— 33) O rodu Horčičků neb Synapiusů, to nalezám že Michal Synápius byl bratr Martina Synápia Beckovského. Tento Martin byl za některý čas zprávcem Školy LXI vil, děd pak jeho Jan Horčička byv 20 let Rektorem, zatím Knězem v Beckově se stal, a r. 1603 v Wittenberku byl posvěcen. Tento Danyel byl roku 1660 Rektor v Jelšavě, r. 1665 Kněz v Kamenanech, odtud r. 1667 do Teplé cýrkvé Liptovské, a odtudto opět do Radvaně za kněze byl povolán. R. 1673. byv z vlastí vypovědín, s manželkou Kateřinou Mayerovou, s dvěma syny Janem a Danyelem a s jednou dcerečkou Zuzanou do vyhnanství šed, přes zymu v Břehu se meškal. R. 1674 hned z jara do Vratislavy se prestěhoval; odtudto r. 1677. v měsýcy listopadu za Rektora krajské školy Bojanovské do Polska byl povolán, kdež s velikým prospěchem mládež sobě svěřenou zvláště v řečníctví a básnířství ——— v Uherském Brodě na Moravě, potom léta 1619. povolání přijav na Jahenství do Strážnice Moravské, skrze Izaka Abrahamida Hrochotského v Uhřích Superyntendenta, k uřadu kazatelskému v Bojnicy posvěcen byl. Po svém ze Strážnice vyhnanství, navrativ se do vlasti dostal povolání do cýrkve Bírovské blíž Beckova, odtud pak za Kazatele na hrad Oravský okolo léta 1630. od Hr. Kašpara Ilešházýho povolán byl. LXII cvičil. Shledav také dobrodincův, školu Bojanovskou rozšířil, a y tím více zvelebil. Zde mnohá epigramata, a rozličné jiné básně slozil. Mezy jinými o svém vyhnanství v Bojanově takto zpívá:
Bruma peracta Brigae simul est sub principe celso, Hospitium paulo post pia Bresla dedit, Lechica nos tandem suscepit terra benigne, Atque volente Deo, nos hodieque fovet, In scholico patiens ego vitam duco labore, Atque juventutis commoda quaero meae.
Z Bojanově opět r. 1683 do Radvani jest povolán, odkud 17ho Unora z Vratislavy se hnuv do vlasti se navrátil. Mezytím viděv v Radvani, jakž Burius praví, jakésy zmatky, obdržev povolaní do Levoče r. 1684, jakzkoli to Radvančané težce nesli, odešel za Kněze Slovenské Levočské cýrkve. Zde pro zvlaštní své na škole Bojanovské nabyté zasluhy, Inšpektorem gymnazyum jest učiněn. Jemu se v Cytaře Tranovského 15 písní připisují, z nichžto 4. původně od něho složeny, ostatní pak přeloženy jsou z písní Mikuláše Hermana, Pavla Gerharda, Cy- LXIII ryaka Šnéjasa, M. Šimona Dacha, M. Justa Sýbera, Jana Krýgera, Jiřího Naymarka, Matěje Mollera, Matěje Apellesa, Pavla Gerharda, Martina Rinkharda a Jiřího Selnekcera, kteréžto písně, jako y Tranovského, y u Slezáků zvláštního došly zalíbení, jakž o tom y Jan Mutman Tešínský Kazatel v své polské knižecce: Wiernosč Boga y Cesarzowi czasu powietrza morowego nalezanca &c. na str. 22. 78. svědčí. Mimo tyto zpěvy vydal Danyel Synápius y jiné slovenské knihy, a syce následujícý: Ině Hortulus animae piae, Zahrádka dušičky pobožné: v kteréž se člověk Křesťanský s užitkem procházeti může, vydělaná a vydaná od Danyele Synápia, někdy cýrkve Radvanské v Uhrích Sl. B. Kazatele na ten čas u vyhnání zůstávajícýho v Dražďanech u Kryštoffa Baumana L. P. 1676. v 16tu S. 408. Tuto knižečku připsal „Jiřímu Radvanskému dědičnému Pánu v Radvani, v Skubíně, Malachově, Slovutného Išpanství aneb Vidíeku Zvolenského přednímu Assessorovi, a jeho manželce V. U. Paní Johanně Kateřině rozené Marjašové z Markušovic, Patronům Kmotrům a dobrodincům.“ Za předmluvou mu gratuluje jeho vlastní bratr a spoluvy- LXIV hnanec Jan Synápius, 34) Petr Sextius předtím Bystřický; Jan Milochovský předtím Březnanský Kněz a slovenských cýrkví Senyor; Jan Sextius předtím Krupinský slovenské cýrkve; Jan Burius bývalý Krupinský nemecké cýrkve, kněží, tehdáž pak vyhnancy, a naposledy y Matěj Albrecht Vallensis Hungarus. Tato knižečka obsahuje v sobě 12. procházek a nalézají se v ní rozličné verše, z nichž na průbu pro řídkost této knižečky, jedni původní, a jiné z němčiny přeložené tu se pro milovníky slovenského veršovství položí: ——— 34) Jan Synápius bratr Danyelův byl r. 1650 Rektor Fraštacký, potom Kněz Skalický, v Senicy r. 1652 dne posledního Ržíjna posvěcený, ze Skalice pak za kněze do Fraštáku, a odtud po odňatém Evanjelikům chrámě r. 1660. do Veličné cýrkve Oravské, a naposledy r. 1669 do Trenčína povolaný, odkud do vyhnanství jíti musyl. Složil jednu píseň, o Cýrkvi svaté: „Ach já matka zarmoucená, a odevšech opuštěna„ kterouž viz v Kleychově Kancyonálu. V Zitavě r. 1727, na str. 526. Krom toho psal některé spisy latině y německy. Umřel v Hále Magdeburské r. 1682 na morovu ránu, jakž nám Burius v svých Drobtech pod num. 28 poznamenal.
LXV Původní na str. 122 a 123.
Težká bouře již nastává, Hrozní větrové dují, Zlí lidé zlost svou kují.
Bída bídě se ozývá, Diabel se již rozputnal, A lid velmi zaputnal.
Kde se máme hříšní lidé, Před tímto dutím skrýti, Mocnou baštu najíti?
Světu důvěřiti nelze Lidská ruka nemocná Jest, a nedostatečná.
Lidé jsou co hrnec krechcý, Snadno je Bůh rozráží, Když ho zlostí svou dráží. (ždí)
Nemohou když chcý pomocy, Dokudž Bůh nepřispěje, Láskou svou nepověje.
Já se do tvých chcy ukryti Rozpadlin, můj Ježíši, Skála tys má nejvyšší.
Tys má bašta y mé žití, V tebeť bydlím bezpečně, A živ sem dostatečně.
Všaks nad duchem skroušeným Slíbil se smilovati, Milosti jim své dáti.
LXVI Jako dobrý otec činíš, Pozor na své dítky máš, Pomoc jím v čas svůj dáváš.
Ač y mne kříž a soužení Obkročilo v hojnosti, Těším se tvou milostí.
Že mne do tvých ran zaviješ, Abych v nich odpočinul, Věčných trápení minul.
Na stránce 402 takto původně smrt vypisuje.
Nešanuje urozených, Krásných, bohatých, učených, Nic mladého ani starého, Béře do hrobu každého. Jistě jak trávy květ, Tak pomíjí všecken svět, Smutku v světě dosti, Málo stálé radosti, Plno kvaltování, Bid a lopotování. A z toho ze všeho, Krom domku dřeveného, Nedají žádnému, A y to nekaždému. Žádný neuhodne, Když smrt ostnem ubodne. Vedneli, či v nocy, A svět nedá pomocy.
LXVII Přeložené z knižečky Dilherrovy Garten-Betracht str. 272. Rozmlouvání vína s vodou.
Voda. Kdyby z věku a starosti Měl se soud o věcech nésti, Mušt (mest) a víno bystré vodě Museloby uhnout sobě. Neb prvé, než mušt muštem byl, Vodu Bůh moudře připravil.
Víno. Jestli z užitku mocnosti, Má se soud o věcech nésti, Lepší víno nežli voda, Mnoha jde z vína pohoda, Ono lid obveseluje, Sen dáva, přátelství kuje.
Voda. Ale jak koření zvadlé Dá květ a hrozna (hrozny) lahodné Nebudeli děště vody, A ranní rosné ochlady? Snadno svadnou lesy, louky, A spadnou hroznové puky.
Víno Jako sluha k službě Pánu Daný jest, tak voda vínu. Mocnější to rosa bývá Od nějž mdlý zivot okrývá, LXVIII Která ponovuje sylu A budí v nás schopnost milou.
Voda. Kdo na vodě rád přestává Zdravý rozum zachovává. Mnohým mnohé vína pití. Přineslo všech smyslů zbytí. Kdož ho bez času a míry Do zivota svého lili.
Víno. Ale kdo ho mírně pije Ten užitek jeho čije, Voda slabé břicho duje, Mnoha nemoc po ní pluje. Každý mírně vesel býti Můž, a mírně se napiti.
Z této průby viděti se může, že Danyel Synápius šťastnější byl původních veršův skladač, nežli cyzých překladač. Jsouť y modlitby a vzdechnutí ve verších místem položené v této knižečce k. p. na str. 14. 82. 245. 340. jako y jiné veršíky na str. 186, 87, 114, 186, 191, 100, 370, 337. K každé procházce, jichž jest XII. připojen jest obrázek, na nichž někde latinské, někde slovenské motto se nacházý k. p. při palmě proch. VII. „pod břemenem klesám, neplésám„; při větřích, proch. VI. LXIX „Co utíská, k Bohu přitíská„; při růži proch. XI. „musým v trní státi, v soužení se stláti.„ Ještě y to o této knižečce připomenouti sluší, že ji Danyel Synápius y do němčiny přeložil a v Lešně Polském r. 1680 vydal. Z tohoto všeho znáti se dává, jak velmi rád se náš Synápius veršovstvím obíral. Bezpochyby v svém soužení u vyhnanství mysl svou, jako Ovidius, skládáním veršův vyrážel. 2) Vydal: Perličku dítek božích v Levoči 1684. a 1701 v kteréž se též písně y modlitby ve verších od něho složené nacházejí. 3) Tranovského Cytaru Sanctorum v Levoči 1684. jakž Burius píše. 4) Neo-forum Latino-Slavonicum. Nový trh latinsko-Slovenský od Danyele Synápia někdy Zprávce cýrkve Radvanské s. I. 1678. Tato snad v Bojanově aneb v Dražďanech vytlačená kníha obsahuje v sobě XXX. Decurias přísloví Slovenských, a připsána jest mladým Pánům Janovi Radvanskému, Horvatovi, Kubinimu. &c. V pěkné své předmluvě mluví Synápius o řeči a literatuře Slovenské. 5) Kašpara Naymana jadro všech modliteb. v Levoči 1703. v 12u u Žofie Breverové. Knižečce, kterou Jan LXX Milochovský Březnanský někdy Sl. B K. v svém vyhnanství v Dražďanech r. 1678. v 12u pod tytulem: ornamentum magistratus politici. ozdoba Vrchnosti světské, aneb kterými ctnostmi Křesťánská Vrchnost má ozdobena a okrášlena býti &c. vydal, y Dan. Synápius, pěkné slovenské verše představil.
§. 21. Jiří Zabojník Superyntendent.
Tento vážný muž byl rodem z Veselého blíž městečka Vrbového v Nitranské Stolicy ležícýho. On jen v domácých školách liternímu umění se učil, nemoha, snad pro chudobu, na vysoké nemecké školy vyjíti. Byv ale bystrého vtipu a zvláštních darů muž, brzo nad mnohé jiné v umění vynikl. Zanechav škol, stal se nejprv Kantorem, potom pak y Rektorem Přivizské školy v Nitranské Stolicy. R. 1638 dne 2ho Unora byl za Jahne tétež Přivizské cýrkve, skrze Mikuláše Martiniho v Cžachticých Superyntendenta posvěcen. R. 1641. v Divácých cýrkve Nitranské Stolice knězem se stal, odkud po smrti Martina Spetkyusa Superyntendenta r. 15641654. na Bzovík byl povolán. LXXI Roku 1669. v shromáždění cýrkví Evanjelických Baňského Okolí v Slovenském Pravně držaném, za Superyntenta na místo Davida Lániho, téhož roku dne 29ho Dubna zesnulého a 5ho Máje v Březně, kdež knězem byl pochovaného, zvolen byv, dne 8ho Prasynce řádně jest inštalován. Ale nedlouho této cti požíval. Sotva zajisté dvě léta přeběhla, a aj již z Bzovíka, v nějž se, jakož y v celé Bzovické Panství královský Fiškus byl uvázal, skrze Sekřetáře Arcybiskupa Ostřihomského Jiřího Selepčiniho, jménem Lenděla vypovědený, v Krupině hospody sobě hledati přinucen byl, kdež jí ale v domě vdovy Pavla Seliniho rozené Ujffaluších, kteráž mu mnoho dobrého prokazovala, y šťastně nalezl. Roku 1671. dne 21 Dubna ještě poslední Kongregacý neb shromáždění sobě svěřených cýrkví držel; brzo však potom, roku totiž 1672 u prostřed mnohých bid a uzkostí, byv bolestným loupáním trápen v 64. roku svého věku v Pánu v Krupině usnul zanechav syna Jiřího, kterýž okolo r. 1682. na Assodě knězem byl. Y jemu Múzy potěchou byly v trápení, jakž o tom jeho píseň: Pan Bůh opatří můj synu &c. a Pacyencya jest bylina &c. (kterouž r. 1651. dne 27 Máje LXXII složil. Viz Kleychů Kanc.) svědčí. Zpěvy jeho spolu y s modlitbami vydal Štěpán Francysci Harhovský v Spiši Kněz a dolejšího Hornádského Bratrstva Senyor v Levoči 1686. u Brevera, nákladem V. U Paní Anny Ujffaluších, Pana Ržehoře Ujffalušího z Diváků (Divík-Ujfaly) dcery, a P. Pavla Seliniho vdovy, jíž kniha tato, kteréž před rukama nemám, a proto ani počtu písní v ní se nacházejícých vyložiti nemohu, jakž myslím, dedykována jest. V Cytaře Tranovského 6. písní Zabojníkových se nacházý.
§. 22. Jan Symonides Kněz v Baňské Bystřicy.
Jeho otec Pavel Symonides syn Matyáše Kněze Hamburského v Spiši, byl Kněz a Arcyjahen (Archydyakon) ve Vlachově. Tento jej, doma v počátcých literního umění pocvičeného, do Prešovské Koleje vypravil, kdežto M. Jana Bayera, Izáka Zabániho, a D. Samuele Pomárya učitele měv, tak v rozličném umění prospíval, že po odchodě M. Jana Fabricyho z Března do Košic, jednomyslně za jeho ná- LXXIII stupníka zvolen byl. Sedm let tuto školu učiv, r. 1674. byl do Prešpurka před soud (ad delegatum judicium) obeslán, aneb cytován, odkud, když reversu podepsati nechtěl, do Leopoldštádu s jinými poslán, tu za 9. měsýcův ve vězení chován, potom pak r. 1618. dne 18ho Března s jinými spoluvězni v počtu 35ti přes Moravu, Rakousy, Štyrsko, Korytany do Tryestu vypraven, a 6ho Dubna na galeje Neapolské oddán byl. Odtudto dne 1ho Máje u města vlaského Lyzernye s Tobiášem Masnícyem bývalým cýrkve Ilavské Kaplanem (viz §. 16tý) ušed, 4ho Máje opět v Kaprakotě jat, a do vězení vržen byl. Zde 6 téhodnů vězel, potom na přímluvu Jiřího Velsa od kupcův Neapolských v Neapoli penězy vykoupený přes Ržím, Florencý, Beňátky, přes Lombardskou, Retskou (Retia) Helvetskou zemi do Švab s tovaryšem svým přijel. Odtud r. 1676. do Wittenberku se přestěhoval, kdež měšťanství akademie obdržev její štědrostí živ byl, y dyšputacý teologickou de collegio apostolico Lutherano pod zprávou D. Dayčmana (Deutschmann) s pochvalou zde držel, ať nic o jeho spisu, jejž pod tytulem: Exul r. 1669. v Levoči u Brevera, byv ještě LXXIV Rektor v Březně, vydal, nedím. Navrátiv se do vlasti okolo r. 1695 stal se v Garamsegu, potom pak v B. Bystřicy knězem, kděžto syt dnů tráplivého života r. 1708 umřel. V Cytaře Tranovského jediná jeho píseň, kterouž po svém do vlasti se navrácení složil, se nacházý. Vydal však, byv Bystřickým knězem, menší y větší Katechysmus. Větší pod tímto tytulem: vysvětlení Křesťanského učení dle Katechysmu Lutera v Žitavě 1704.
§. 23. Jan Kromholc Kokavský Kněz.
Narodil se v Středě nad Nitrou, z otce Tobiáše Středanského Kněze. Zanechav škol, stal se Jahnem Eliáše Lániho Superyntendenta v cýrkvi Březnanské, kterýžto jej r. 1667. Staršímu Malohontských cýrkví za kněze na Kokavu komendoval. Zpečovalo se zpočátku Malohontské Bratrstvo k takovému jeho do Kokavy povolání přivoliti, proto, že v lůnu svém dosti způsobných y zasloužilých mužův mělo, na něž, jakožto na domácý, ohled míti musylo. Když ale Láni přísnější list tomuto Bratrstvu psal, ukázav Krom- LXXV holcovu y schopnost, y zásluhu, potom bez delšího se rozpakování k jeho povolání přivolilo. Zýskav brzo důvěrnost a lásku Bratrstva. r. 1672, k boku Jiřího Marcyho Staršího cýrkví Malohontských a Kněze Tisovského, sešlým věkem a nemocmi již zemdleného, jakožto Místo-Starší (Consenior) připojen byl, po jeho pak smrti, od roku totiž 1674 všecky Staršího povinnosti, ač ouradu a tytulu Senyora na se vzýti nechtěl, až do své smrti konal; rozepře v manželství a jiné nesnáze porovnávaje, moudře cýrkve Malohontské řídil; kněží při desátku, rádně Archydyakonovi roční summu podlé smlouvy odevzdávaje zdržoval; cýrkvím veřejné služby božské y v čas onoho tězkého pod Leopoldem desýtiletí ochránil. Jeho radou se stalo, že knězí Malohontští byvše r. 1674. před soud (ad iudicium delegatum) do Prešpurka obesláni, dvou toliko vyslancův Štěpána Hudcovice jinak Fidycynis řečeného kněze Rahovského, a Jiřího Lovčániho Faráře Hnušťanského vypravili, z nichžto poslední téhož roku šťastně se vrativ, a až do r. 1683, v němž do B. Bystřice byl povolán, v Hnušti sloužil, onen pak první, totiž Hudcovic, kamž se poděl, cýrkevní letopisové, nic nevy- LXXVI pravují. A když r. 1675. Hrabě Valentín Balaša, Hontský Nejvyšší Išpán, Malohontské Evanjelické kněží, z návodu Suhánského Rž. cýrkve kněze, do Krupiny před právo obeslal, neb cytoval, obeslaní, přijavše radu Kromholcovu a Ondřeje Bodovína, proto, že v obsýlce (litterae citatoriae) den, na kterýž se v Krupině postaviti měli, uložen nebyl, zákonem krajinským se obraňujíce, před právo se nepostavili. Aniž jím to na zlé vykládáno; potom pak věc k konečnému zapomenutí přišla. Týž Kromholc r. 1677. na den 16ho Cžervna cýrkevní shromáždění prohlásyv, mimo kněží z každé cýrkve y soudce y Přísažného k tomuto shromáždění povolal; r. pak 1679. dne 17. Září v Hrachově 35) shromáždil bratří. Umřel Kromholc r. 1683 pracý a mnohou péčí zemdlený, byv málo přes 50. let star. On složil onu známou v Cytaře Tranovskeho se nacházejícý píseň: „Jezíš jest má veže pevná„ jakož y začáteční veršův litery ukazují, kterázto píseň nad mnohé jiné lepší jest. ——— 35) To se stalo při příležitosti pohřbu V. U. Paní Barbary Palláďovy, Štepána Palládiho matky, rozené Jánokých. LXXVII Vydal též Filipa Kegelia přemyšlování v Levoči r. 1666. y modlitby.
§. 24. Matouš Rudinský z Bzynec.
Byl narozen v Bzyncých v Nitranské Stolicy, ale otec jeho bezpochyby z Rudině vsy Trenčanské Stolice pocházel. Zanechav škol, stal se nejprv cýrkve Ilavské kantorem, potom pak jejím Jahnem, byv r. 1656. na kněžství posvěcen. Roku 1662. stal se knězem Kochanovské cýrkve v Trenčanské Stolicy, kdežto Kašparovi Zelníkovi nástoupil, byv tam ještě r. 1669. živ. Roku pak 1672. byl již Sadecké cýrkve v Nitranské Stolicy knězem. V Cytaře Tranovského jediná jeho píseň: Milosrdný Hospodine, pohled z nebe &c. na jméno Marye z Bošan, jakž první litery veršíčků ukazují, se nacházý; Kleych pak v schválenem již svém Kancyonálu jednu také nám zachoval: „Já se k tobě v mém soužení samému utíkám„ na jméno Jana Guttaiho slozenou.
LXXVIII §. 25. Jan Roháč a Jan Urbanovič.
Dvěma těmto mužům připisuje se v Cytaře Tranovského ona z Bartolema Ringwalda přeložena píseň: „Takto volá sám Syn Boží„ &c. z jakých příčin oběma se připisuje, takéli ji jeden složil, a druhý napravil, není jisté. Byl pak Jan Roháč Turčan rodem z Jasenova Syn Melchyora Roháče 36) a Březnanské Školy Rektora. Od tohoto rozdílný jest Jan Roháč Syn Jiřího Roháče, nejprv Rektora S. Martinského, potom pak Drenčanské cýrkve kněze okolo r. 1657. Tento Jan byl nejprv Rektor Blesovský (Belesz) potom r. 1664 do Absolovec skrze Superyntendenta Tarnocýho za kněze posvěcen, a r. 1667. do Cžerman povolán byl. Byv pred soud (ad iudicium delegatum) do Prešpurka obeslán, nechtěv reversu podepsati, vsazen jest do ——— 36) Melchyor Roháč byl nejprv Rektor Prešovské Koleje r. 1606, potom kněz Německo-Lipčanský v Liptově, a od r. 1613. až do 1620. Starší aneb Senyor, naposledy pak od r. 1620 dne 10 Listopadu Březnanský Kněz, a po smrti Melikově Superyntendent. LXXIX Komárnanského žaláře. Zde ze všech stran ssoužený, náboženství evanjelické opustil; vypuštěný ale z žalaře svůj skutek odvolav, k předešlému náboženství opět se přiznal. Kamž zatím se poděl, a kde živ byl, neví se. Komuby z těchto dvou Janů Roháčův onen podíl na svrchu připomenuté písni náležel, ouplně jistiti nemohu. Zdá se mi ale ze srovnání roků pravdě podobnější, že se onomu prvnímu Melchyorova synu přivlastniti má. Jan zajisté Urbanovič, jenž při něm v Cytaře Tranovského podepsaný stojí, Hyeroslava nejprv kněze Zaškovského v Oravě, potom Vařínského a naposledy r. 1596. v Novém-Městě nad Kysucý kněze syn, byl r. 1621. do Dřítomé na kněžství posvěcen, kdež ještě r. 1630. živ byl: nebo říká o něm protokol Bratrstva Trenčanského, že nebyl přítomný téhož roku v shromáždění kněží, ač y potom žadná se zmínka o něm více nečiní, snad že do jiné cýrkve přešel. Tento Urbanovič byl spoluvěký s Janem Roháčem synem Melchyora Roháče, Jiřího pak Roháče syn mnohem byl mladší.
Ostatek v dílu druhém.
LXXX Poezye.
[1]
Svobodné Volení.
Kdyby dobré Nebe na voly mi dalo, Čehož srdce méby jenom požádalo, Kdyby řeklo: zvol sy z veškerého světa, Cobyť způsobilo přeradostná léta, Vše ti dám, rcy směle, jakžkoli chceš mnohomnoho, Slibuji ti svatě – neodepruť toho. Cýsařem neb Králem chcešli slavným býti, Na blyskavý trůn se musýš posaditi, Do ruky ti berlu z ryzýho dám zlata, Koruna se bude krásná, přebohatá Na hlavě tvé stkvíti s mnoha dyamanty, Dám ti s přejasnými prsten bryllianty, Ktomu ze samého roucho zlatohlavu, Smrtedlní budou hlásyť čest tvou, slávu. Chcešli hrdinou být, vojsku největšímu Představím tě, v bojích nejzmužilejšímu, Vítězné tvé zbroji žádný odolati Nebude moct; všecko se tě strachovati Bude, království všech tejní osudové Složeni v tvé hrsti budou. Cýsařové, Veleslavní králi, světa mocnářové Před tebou se budou jako mani kořit, Lidi ostrým mečem budeš hubit, mořit, [3] Slávná města pálit, sylné hrady bořit, Jedních štěstí kazyt, jiných božsky tvořit. Tak se v celém světě staneš nejslavnějším, Jako statný vítěz, rekem nejsylnějším, Malíři tvé činy krásně malovati Budou, basníři je vtipně schvalovati. Pakli místo Marsa Venušin sy zvolíš Utěšený tábor, v rozkošech rád stolíš, V Krásopanině chceš sedat měkém lůně? Dám ti chutné její zakusyti vůně, Z lásky kalicha pít budeš sladkou radost V hojné míře, – splním srdce tvého žádost. Utěšené dívky, na jichž lícech růže Kvetou, jichžto lůno nepoznalo mužemuže, Vůkol tebe budou k rozkoši tvé sedat, Líbiti se tobě v závod snažně hledat. Na tvé cesty budou sypat krásné růžerůže, Čehož srdce lidské žádati jen může, Dajíť, v kratochvílech s nimi budeš žiti, Venuše což dát muž, vše to budeš míti, Tak se šťastným v světě staneš rozkošníkemrozkošníkem, Mudrce Epikura věrným učedlníkem. Božskou učeností žádašli se stkvíti, Hvězd a nebeských těl běh chceš vyměřiti? Polyhystorem slout, řečníka mít chválu, V milém básnířství sy nalézt věčnou slávu, 4 Aneb Filozofem nejmoudřejším býti, Krásnými sy spisy jméno zvelebiti? Všeť se stane, chcy tě zvýšit nad Platona, Nad Newtona, Loka, Huma, Mendelsona; Osvítím tvou mysl uměními krásně, Nejtajnější věcy poznáš právě, jasně, Skryté podstaty ti všeckých věcý zjevím, Neřekneš víc slov těch nikdý: toho nevím. Budeš světlem světa, jehož paprsleky Osvěcovat budou nejpozdnější věky. Summou – co chceschceš? řekni, moudrost, jmění, slávu? Všeho důjdeš: vzdáš mi zato věčnou chválu. Takto dobré Nebe kdyby promluvilo, Plné svobody mi volit udělilo, Jeden příhodný dům vyprosylbych sobě, V němžbych pohodlnost měl milou v každé době, Na nevelkém břížku sličně vystavený, U hlavního města mistrně položený, Ohrazený vůkol rovinami míle, Jimžby velké hory kládly v zdálí cýle, Zelenými vždycky kobercyby byly Krásně pozastřeny, v jarní, letní chvíli, Hrčícýby po nich točily se řečky, U nichžby se rybám zrádné kládly lečky. Hájby domu mého předvelikou mocý 5 Studeného větru chránil od půl nocy, Vněmby tichý slavík měl své milé sydlo, Černý drozdby sy zde nalez milé bydlo, Vlídná hrdličkaby vděčně přebívala, Tu,Tu své smutné žalmy přeslétoby lkala. Durný zajícby se bezpečně zde pásl, Zralé leskovceby chlapec směle třásl, Semby nevkročila smrt s svou nohou bosou, Sycby neodešla s přeostrou svou kosou, Tuby měl svůj stánek svatý pokoj věčně, Tvorby každý v zvůli živ byl nekonečně. K poledniby čelo musylo být domu Obrácené. Abych před krutostí hromů V vražedlné schránu nalez hrmavicyhrmavicy, Z boku na levicy, tak y na pravicy Vyvedloby Nebe převysoké palmy, Na nichžtoby ptáčky pěli milé žalmy, Černých oblakůby vrch jich dosahoval, Takbych vraždné hromy k stromu přitahovalpřitahoval. Výhled z pokojův mých vyprosylbych sobě Svobodný, bych viděl v milé ranní době Záři v zlatém voze na zem přicházeti, Bílounké své koně čerstvě poháněti, Kterak bleskem svým tmy černé zapuzuje, Kterak čaloun světla všudy roztahuje, 6 Tak nám s nebe dolu přivázý den jasný, Působí nám pohled povšem světě krásný; Potom jak se slunce s zemí rozlučuje, Do mořských se hlubin večer pohřižůje Za horami, kteréž jasným bleskem zlátí, Jak tu země truchlí, řkouc: kýž se mi vrátí,vrátí Krásné slunce, v tom se noc k ní přibližuje, V černou oponu ji smutně zaviňuje. Pěknou zahradubych u domu chtěl míti, Rozmanité dalbych květiny v ní sýti. Tuby z jara kvetly plné hyacynky, Vyrostliby v stromky pěkné rozmarýnky, Tuby bydlo měli krásné tulipáni, Hřebíčky a býser, vonné majoráni, Plné fialky též, rozmanité růže; Summou, vševše, což Flora krásného dát může. Semby švárné dívky ze vsy chodívaly, Božských rozkošíby v létě požívaly, Trhalyby sy tu rozmanité kvítky, Vilyby svým hochům utěšené kytky; Tuby na trávníčku často sedávaly, Slovenskéby písně zvučně zpívávaly, Proniknuté cytem dívské nevinnosti Požilyby hojně rajské veselosti. V druhé zahraděbych pro kuchyni zelí Vysazovat kázal, břicho míť to velí; Tuby kartafiol bujné růže plodil, Cukrovýby hrach, bob dlouhé struky rodil, 7 Sladkých řeckých dyní* rozmanité plémě Bohatéby ročně vyvedla mi země, K tomu vše, co třeba z bylin pro kucháře, K připravení lidem chutné, zdravé váře. Od dobrého Nebe štěpnicebych sobě Urodné též žádal. Stromby v mladé době Byl vní; přinášeje krásná pokolení Ovoce, bychť ho měl, když ho jinde není. Tuby pěkných třešní velká sýla byla, Hyšpanskýchby višní hojnost lístí kryla, Rozmanité hrušky loudilyby usta K jedení, y broskve viselyby zhusta: Mišňankyby se zde v září červenaly, Opatřitby moji přes zymu je znali. Kaštany a slivky**, vševše, co Céres dáti Smrtedlným může, mohlbych tady bráti. Dílu nejmenšího jábych z toho užil: Nebeskými dary rádbych lidem sloužil, Pro samého sebe skrbně nechtě žiti, Ctnostnýby měl z všeho u mne okusyti; Hanebný jest životživot, živu být jen sobě, K břemenu jest obcy soběc v každé době. Zdarné prvotiny vždybych dával knězy, VědaVěda, Učení že v časté nouzy vězý – ——— * Melouny Slovákům y Rusům dyně slují. ** Slivky jiným trnky slují. 8 By se každodenně laskavému Nebi S svatou nábožností modlil za potřeby. Každý šlechetný muž do štěpnice této Svobodněby chodil celé boží léto. Tuby chudý směle do kobele česal Ovoce, já z toho radostíbych plésal. Takby dobré Nebe žehnalo mým stromům, Kdyžbych dobře činil ctnostných nuzných domům, Lidby hrobu mému s pláčem mysli vděčné Žehnal, žádaje mi v nebi štěstí věčné. Ročních důchodkůbych tolik žádal míti, Bych y sám moh s Svými poctivě živ býti, Fedrovat y nuzné, v bídě žalostícý, Denně krmiť v hladu, v žížni upějícý, Opuštěné vdovy skutkem navštěvovat, V hořkém zármutku je sladce potěšovať. Poctivé, však chudé děvečkybych vdával, Stroj a slušné věno veselbych jím dával, Bídné syrotkybych nákladem svým zvedl, Schopná pacholata k uměníbych vedl. Nečekalbych proseb, sámbych nuzných hledal, V nízkých jejich domích,domích přečastobych sedal. Jsouť y oni lidé – rodina jsou boží, 9 Ač se bída jejich každodenně množí. Ač y na slamenném loži líhávají; Jednomu se otcy s námi modlívají. Ač sy suché kůrky denně pláčem kropí; Ale méně zlosti, nežli boháč tropí, Vráskami ač zryla neřest jejich tváře; Jednoho však Krysta s námi u oltáře Ctí, a lidské tělo mají, duši věčnou, K ním se tedy přiznám,přiznám myslí vždycky vděčnou, Človečenství svého v nich sy budu vážit, Věrně, jako bratr jich prospět jím se snážit, Nebeskému otcy tím se podobiti Dítětem chtě dobrým jeho stále býti. Nehoden jest Boha otcem jmenovati, Smí kdo nuzným bratřem pyšně pohrdati. Předsyrotkem bídným,bídným kdo se kryje, bočí, Vdovám přehořkých slz nechce setřet s očí, Před kvílícých pláčem zacpává kdo uši; Věř mi, tenť má zlostí porušenou duši. Neb kdo říká: lid že nikdý nemá zrůstat V známosti, že musý slepý věčně zůstat, Přes století všecka v přehusté tmě jíti, Oči mysli tuze zavázané míti, Suchý chléb svůj denně slzami sy vlažit, Na trápení horku ustavně se smažit; 10 Kdož to říká, ten se nebi vysokému Rouhá, posměch činí přirození svému. Životabych chtěl mít společnicy milou, Ctnosti přítelkyni pravou, ušlechtilou, Grácyemi Ženských štědře ozdobenou, Rozumem a srdcem všudy zvelebenou, Taby nuzných bratří dobrou matkou byla, Bohaby y sebe v bídných lidech ctila, Žebrákůmby sama dvéře otvírala, Truchlivýmby s očí slzy utírala, Vděčněby jím radu, pomoc, potěšení, Dala v strastných bídách milé občerstvení. Trpkost zemských dnů mých taby osladila, Radost jejichby mi chutně kořenila, Božských rozkošíbych v samotě s ní sedě Požil, při stole svém, vně též na besedě. Mouby pilnou čeled moudře zpravovala, O živnůstku denní věrně pečovala, Mneby potěšila v černém smutku kříže, Polovicyby z mé nesla zemské tíže; Péčeby mi břímě v mnohém ulevilaulevila, Zemdleného těla kdyžby zklesla sýla; Při skonáníby mi oči zatlačila; S těžkým hořemby mne k hrobu sprovodila, Ukropilaby jej pláčem lásky vděčné, Obnovit chtíc semnou v nebi svazky věčné. 11 Dva ctné přátelebych ještě sobě prosyl, Od dobrého Nebe, ježbych v srdcy nosyl. Po zkušení dlouhém zvolilbych je pilně Poznav srdce jejich, nešámalbych mylně, Muže ozdobené duchem osvícenýmosvíceným, Od předsoudků, bludů, pověr očistěným, Vypulerovaným uměními časně, Jenžby o všem věcech myslil právě, jasně, Muže, jichžby srdce ještě víc se stkvělo Božskou milostnostimilostností, ctné vždy cýle mělo, Jenžby neznali se přetvářiti lstivě, Vždyby vyjevili mysl opravdivě. Tiby vzáctnou pravdu více milovali, Nežli drahé zlato, tiby pečovali Více o ctnost krásnou, nežli o poklady Světa, nemajícý pro ně žádné vnady; Ti by špatné bludy v věčném záští měly, Samé chvály pravdy z ustby jejich zněly, V smrtedlnéby měli hřích y při přátelích Nenávisti, ctnostby ctili v nepřátelích. Tybych za přátely sobě šťastně zvolil, V jejich společnosti s radostíbych stolil, Utěšené spisy čítávalbych s ními, Zdělilibychom se myšlénkami svými: Přesvatébych pravdy hledal žádostivě S ními, nalezna ji, těšilbych se živě. Někdybych se hádal s vážnou horlivostí, 12 Ale s přemilenou vždycky ustupností. S tvrdou svéhlavostí učenou vést půtku, Velkou ducha mdlobu prozrazuje v skutku. Jen v tom jistě muži veliký duch bydlí, V jehož mysli dotud nectný blud jen sydlí, Dokud nepozná ho, jenž jej zavrhuje, Jakmile mu jej kdo jasně ukazuje, Přijímá kdo pravdu, jakmile ji poznal, Ohavný blud od ní náležitě rozznal. Knihovnoubych žádal znamenitou vlásti, Na výborby do ní musyly se klásti Knihy nejvzácnější v celém světě vyšlé, Z anglické a franské, z vlaské země přišlé, Denního jenž světla v Němcých docházejí, Y ty, jenž se z Polska, z Cžech, Rus dovážejí. Voltér, Šekspír, Pop, Jung, Výland, Lessing, Russov, Géte, Garve, Šiller, Kant a Lomonossov Velké okrasyby knihovny mé byly S Řeky, s Latiníky, ježto všickni ctili. Přátel mých a péč má taby hlavní byla, By se Slovenská řeč zdarně velebila, Vydávalibychom spisy znamenité, Zpěvy, básně, krásné, milé, rozmanité, Příjemnéby u nás Múzy bydlo měly, Slovenskéby v Uhřích písně libě pěly, 13 Brzybychom měli Juvenále České, Goldšmidovy zpěvy, přemilostné, heské, Miltonové vážní, líbí Horácové, Zpívaliby u nás snad y Virgílové. Mybychom je všecky věncy bobkovými Hrdě ozdobili honosýc se jími. Apolby hral u nás na cytaře sladce, Slovenskáby byla požehnaná práce, Jazyk nášby nabyl v přemileném květě Slávy, kterážby se rozmáhala v světě. Kdybych Slávii tak viděl krásně kvéstikvésti, Slávou osloněnou k nebesům se vznésti, Kdyžby Cyzý naším věnce z bobku pletli: Svobodnéby kunšty v Slávii již kvetli, Atroposby mohla času všelikého Krátkou odstřihnout niť zivobytíživobytí mého.
Lidské Nepravosti.
Men’s evil manners live in brassbrass, their virtues we write water. Shakespear.
V přetvrdou měď ryjeme Lidí nepravosti, S vodou jenom píšeme,píšeme Jejich krásné ctnosti. 14
Jaro.
Jarní slunečko již hory pozlacuje, Tichý slavík v lese libě prozpěvuje, Háj se v zelený plášt opět odívá, Krásné přirození znovu ožívá. Žížaly z svých tmavých zemnic vycházejí, Věrné vlaštovky zas z vzdálí přicházejí, Na domích nám budou libě štěbetat, V hnízdách s mladým plodem míle klevetat. Outlé včeličky zas na květiny chodí, V tmavém domečku svém mladé broučky plodí, Brzy sylné roje budou pouštěti, Do mistrných plástů strdí snášeti. Na zeleném drnu housatka se pasou, Tráva se jim směje přiodětá krásou, Mladí beránkové v poli skákají, Krásní motýlové všudy létají. Tichá hrdlička sy ratolístky suché,suché Snáší, staví hnízdo prosté, jednoduché, Drozd sy omazuje krásně blátem dům, K bytu sobě volí pustovečka rum. 15 Švárné děvče sbírá roztomilé kvítky, Milému z nich vije utěšené kytky, Píšťalky sy z vrby chlapcy dělají, Vtichých houštěch drozdů, pinek hledají. Pilný oráč k pluhu sáhá na usvitě, S radlicý sy kráčí na svou rolí hbitě, Kopáč s motykou své kopá vinice, Chtěje nabýt vína plné pivnice. Nové sýly z jara všecko dosahuje, Tvorstvo k dílu svému snažně pokračuje, Y mne nutí básnit jaro přemilé, Nedejtež mi zbloudit Múzy spanilé.
Monolog z Hamleta Šekspírova z anglického jazyka.
Be or not be, that is the question &c.
Býti aneb nebýt, otázka jest vážná, Což jest vzáctnějšího, zlostli rozvzteklených Osudů, jich tenat lstivě nalečených, Jejich ostrých šípů v mysli podnikati, Čili zbrání v rukou s bídou bojovatibojovati, V boji pak tom skonat – skonat? – ach! jen spáti – 16 Sladké zadřímání jen jest a nic více, Což nám vytahuje z srdce na tisýce Šípů, do něhožto přehluboce váznou, Mysl trápení všech dělá lidem prázdnou, Jak jest nábožného hodné vinšování Smrtedlných lidí, po tom potýkání Skonat – spáti – spáti? snad sny také míti? Ach! zde jest ten uzel – ač y vyplniti Snové musý spání, když se vymotáme Z tenat živobytí. Tu se učíváme Dlouhých života let trpělivě nésti Těžké jho. Syc kdožby s hanbou boj chtěl vésti, Kdožby manství snášel, pyšných nadýmání, Přeupřímnou láskou špatné pohrdání, Kdyby nám meč jeden mohl pokoj dáti, Kdež jest blázenblázen, jenžby sobě žádal státi Na štacý, s níž břemen spojeno jest mnoho? NežNež, co následuje po smrtismrti, strach toho, Krajina, z níž poutník víc se nenavrácý, Bázlivé nás činí, mysl naší sklácý, Velíme zde známé bídy podnikati, Než se v nejistotu za hrob odebrati. 17
Štěstí spokojené mysli.
Spokojnosti zlatá! matko blaženosti, Ty mi zemské cesty sladíš odpornosti, Do kalicha smutku jen ty radost leješ, TyTy, když oči pláčí, v mém se srdcy směješ. S nevinnou jdeš duší do temnice tmavé, Neštěstí když seje strachy, péče žravé, Jako nepřítele rek, je zapuzuješ, V poutech sedícých ty mysl vyjasnuješ. V nízké chaloupečce v tvé sem společnosti, Šťastný, od světského hluku v vzdálenosti, Nechť sy Páni mají nádherné své domy, Do nichž třískávají nepokoje hromy. Mlsní lahůdkáři nechť sy strojí kvasy, Nechť jím zvučných huslí denně znějí hlasy, Nezavidím toho –; kdo dnes hody strojí, ZaludekŽaludek sy zýtra pokažený hojí. Nechť sy rozkošnícy mají marné tance, Nechť jim hrdé zámky ohrazují šance, Strasti střely y ty na hromadu boří, Ty je v sylných hrázech bídně hubí, moří. 18 NeznamýNeznámý ač živ jsem velikému světu, S tebou vesel kráčím k poslednímu létu, Když ty sprovázýš mne, tak dni života mi Plynou, jako potok mezy květinami.
Chudý Janíček.
Nechť se pyšný boháč směje Z chudoby mé veliké, Z Janíčka nechť, jakž se děje, Žerty strojí všeliké; V bídě své mu nezávidím Štěstí jeho zlatého; Já ho v blesku slávy vidím V pravdě velmi bídného. Ač y v domě sylně zděném Sýdlí v pouhé měkosti, Já jen z bláta vystaveném Bydlím v chudé sprostnosti. Ode mne však utíkají Černé péče z samoty, U pánů se meškávají Nemajícých roboty. Ač y boháč na stolicy Hedbavné sy sedává, 19 Na ohništi, na lavicy Janek sedí, léhává; Sladší já mám spočinutí,spočinutí Na svém loži přetvrdém, Svědomí mne nekormoutí, Jako jeho na hrdém. Rouchem ač se šarlatovým Boháč zpupně odívá, Špatným souknem kobercovým Janek tělo přikrývá; Pod šarlatem boháčovým Černé péče šermují, Pod kabátem Janíčkovým Radosti se zdržují. V kočáři ač přenádherném Na šesti se vozývá, Janíček jen na chaterném Chudém koni jezdívá; Žádost těla shovadilá S ním se veze po poli, Semnou spokojenost milá Stále chodí na rolí. Boháč stkvostně na každý den Při muzyce kvasývá; 20 Janek suchý chlebíček jen S starým sýrem požívá; Předce sprostičké mé jídlo Lép mi chutná v samotě, Bažantí než jemu křídlo Při muzyky hřmotě. Boháč sobě připravuje V kuchyni své nemocy, Hořkých léků potřebuje V krutých bůlech k pomocý; Janek sprostý pokrm jídá V přirozené skrovnosti, Růží jeho líc se vídá, Neb jest přítel mírnosti. Když se boháč s marným světem Rozlučuje s žalostí, Život můj ač padá s květemkvětem, Já jdu k hrobu s radostí, Smrt mi temné hasý světlo; Rozžíhá mi jasnější. Jestli zde mi štěstí kvetlo, Zkvete mi tam krásnější. Ku pohřbu boháče syc Obor panstva přicházý; 21 O smutku však nevědí nicnic, Kar* je na dvůr přivázý, Chudí lidé přicházejí Ku pohřbu chudého, Ctným však pláčem provázejí Do hrobu jej tmavého. Celý svět nechť,nechť jakž chce haní Milou, prostou chudobu; Nestydím se předce za ní, Máť ač smutnou podobu; S ní jen pravé štěstí chodí Nevidomé každému, Pokoj mysli s sebou vodí Udělený nuznému.
Chvála starého věku.
Přeblažené byli starodávné časy, Básnířův je slaví jednostejné hlasy, Hladolet v nich seděl na spanilém trůnu, Světa osudy v svém choval božském lůnu, Vraždné střely ještě okovány byly V železých, ty lidstva ještě nesmrtily, ——— * Pohřební hody Slovákům, kde v obyčeji jsou, kar slují. 22 Prudký, škodný příval nedělával zmolin, Přioděných žitem nepotloukly dolin Kroupy, zhoubné mrazy réví nekazyli, Plodné housenky se ještě neplazyly,neplazyly Po zelených stromích; prudká chumelice Lidí nezmařila zboží, hovad píce. Dobré nebe bylo na každý den jasné, Déšť jen v nocy kropil udolíčko krásné; Jaro bylo věčné, rozmanité květy,květy Míle přikrývali všecky loučné světy, Kruté války země lítě nehubily, Lidí drahé krve ostré necedili Meče; bolestných ran žadnýžádný neznal v světě, Žádný neskonával v krásném věku květě, Přemilého zdraví všickni požívali, Lidé marné pýchy zhouby nepoznali, V nápoji a v jídlech vyhledaná stkvostnost Neplodila mdloby, všecky vedla sprostnost, Nestory se stali bydlitelé země, Šťastné bylo každé tvorů světa plémě.
Pravá blaženost.
Nemniž, žeby rozkoš, světská čest a sláva, Aneb krása tváři, velká sýla těla, Aneb učeností vybroušená hlava, Aneb blyštícý se Mogolovo zlato,zlato 23 Blaženým tě věčně učinili zcela, Vše jest pouhá marnost, pára, stín a bláto. Co jest ušlechtilost červených co růže, Lic, co lvová sýla s srdnatostí ducha? Před nemocý tězkou,těžkou což tě zcela může,může Bezpečit, bys nepad, jako outla moucha? Krásné růžinky list vadne, žlutne, padá, Prvé, než se toho marný člověk nadá. Červenost se děvčí v smutnou bledost mění, Rděla se co růže, anť ji zýtra není. Obrové se ondy sýlou, zmužilostí, K nebi čelo pnouce, pyšně honosyly; Hrdinové v bojích těla udatností,udatností Bobkových sy věncův slavně nadobyli. Kdež jsou tito Sylní? pověz, kam se děli, TyTy, jichž chvály zvučně po všem světě zněly? Padli! vyznat musýš; klesla jejich sýla, Na hřbitov je nesli, těla jejich zhnila. A což platí zboží, velké zemské jmění? Co blesk stříbra jasný, libý břinkot zlata? Smutné vždy se blíží smrti okamžení, Vněmžť nic více, než kus škaredého blata, Blyštícý se zlato spomoct bude mocy, Rányť srdcy přidá, mrzutost ti zmnoží, Bolestně když padna náhle do nemocy, Vedne smutně stonat, bídně upět v nocy 24 Budeš, v bolestech svých cele bez pomocy: Poznáš zdraví cenu, poznáš marnost zboží. Řekneš, já jsem zdráv –; než v pokojili sladkém,sladkém Trávíš krátká léta, los svůj slušně slavíš? Cele spokojen jsa v srdcy, velkým statkem Vládneš? aneb tak se na oko jen stavíš? Vyznej, že tvé srdce černá péče zžírá: Strach tě vraždných lotrů z sladkého sna budíbudí, Svědomí zlé, červ ten, jenžto neumírá, S skonáním tvým časným, bolestně tě trudí. Světských kratochvílí prospějeť co hledat, Do hlubin se moře cele pohrížitipohřížiti Rozkoší, hned v lůně krásných děvčat sedat, Hned se hudby hřmotem prudce veseliti, Od rozkoší jedněch k jiným novým běžet, Při Venuši krásné každé nocy ležet? To vše mdlobu ducha, těla unavení, Posléz nepříjemné táhne zošklivení, Když pak láskou zpilý pozdě vytřízvívá, Nad zmrhaným časem hořké slzy lívá. 25 Na zlatém což platí trůnu slavně sedět? Od myllionů co božsky ctěnu býti, Na chudoby bídu pyšným okem hledět, Tisýc vrtkých sluh k svým službám denním míti, Drahou korunou sy ozdobovat hlavu, Prsy zlatou hvězdou okrašlovat hrdě? Ach! y na zlatém jest trůnu seděť tvrdě. Strasti zastěnují hodností blesk, slávu, Pod hvězdou též zlatou srdce smutně bije, Často měký šarlat žravé péče kryje. V přehořké pak smrti smutném okamžení, Král, než bídný žebrák blaženější není. Bleskem moudrosti což prospěje se stkvíti? Jasných hvězd běh skoumat, nočně s troubou bdíti, Umět dávné časy na vlas spočitovat, Tajné příčiny všech v světě případností, Podstaty též skryté věcý vyzpytovat, Na rozumu křídlách božskou učeností,učeností K podivení světu k nebi vyletovat? Což jest, smrtedlných co rozum obmezený,obmezený Z nesmírné můž chápat říše vedomostivědomosti? Kapečka jen vzatá z moře nesmírnosti, Malý s velké země prášek pozdvižený! Světýlečko chatrné, jenž se přemdle třpytí, 26 V temnicy, když vězni slunce škárou svítí, Zdaž pak mysli mudrce hrozné pochybnosti, Jako vítr lodí v bouři oceánu, Strašně nezmítají? takliž šilenosti Nedávají často smrtelnou jí ránu? Ach! y Mudrce zmítá hrozná mysli bouře, Víc, než NeumeléNeumělé, častějc mnohem hůře. Kdež se tedy prýští pramen blaženosti? Ptáš se – NikděNikde kromě v nesmrtedlné ctnosti. S ní jen stále chodí sladké utěšení, Ctnost jest šťastná mátě milé spokojnosti; Ona v bouřech mysli plodí utišení, Ona tvoří stálost v tězkétěžké odpornosti, Po pohřbu smutném ona nezahyne, Na zemi již z ctnosti věčný život plyne, Na trpké dni naše ctnost jen radost leje, Přesladkou nás těší v bídách budoucností, Ona k radostné žni sýmě hojně seje, Ona podává nám nebes blažeností. 27
Přestávání na svém losulosu. časnéhoČasného štěstí pramen.
Dobrotivé Nebe ke každému stavu,stavu Míru dobrých věcý,věcý moudře připojilo; Sladkých radostí všem štědře nadělilo, Jedněch ozdobilo korunami hlavu; Jiné představilo vojsku velikému, Jiným dalo mocy lékem nemocnému Spomáhati; jiným lidstvo vyučovat Poručilo, jiným Právům přisluhovat; Jedněm dalo moudrost, jiným světské zboží, Jiným jiné věcy, – dar jest všecko boží. Že pak každý na tom volně přestávaje, Což mu dobré Nebe moudře vyměřilo, K štěstí zemskému mu přejně nadělilo, Jiných stavů štěstí nectně nežádaje, Špatnou v čilém srdcy ještě nezkažený Závistí, můž býti v světě přeblažený; Byť byl chudičký jen oráč nízké země, Chaterné byť bylo rodu jeho plémě, Tento starý příběh zřejmě představuje, K štěstí co nám třebatřeba, jasně ukazuje. 28 V Ržímě, Vlaské země starožitném městě, V slavné vlasti tisýc nejslavnějších reků, Náhodou se sešli postavení v cestě,cestě Oráč, voják, kupec, Doktor, Advokát, mních, Kterého pak se to přihodilo věku, Stará Kronyka nám světle nepovídá, Ržíká jen, že vešli do hospody. Tu smích Z peřesté sy začnou dělat společnosti Všickni, jenž tu byli: ale to se vídá, Že se scházývají lidé putujíce Rozmanitých stavů, nerovní jsouc dosti. Hnedky vrtký šeňkýř s velkou uctivostí Přijav jich, – což všickni znamenitě vědí, Na plný však měšec pilným okem hledí – Dokázal svým hostům zvláštní šetrnosti, Ržka jím: milí Páni, nechť se položejí,položejí Bytem v této jizbě. – Co pak poručejí? Oni s počestností k stolu posedali: Byvše unaveni chtěli zpočinouti, Tělo schladit, hrdlo z prachu přepláknouti, Čtyři holby vína nalít sobě dali. Při cklenicy věcy rozličné se dějí, Jedni vtipné žerty strojíce se smějí: 29 Jiní přišlých hostů z zdálí pozorují; Cyzozemcův mravů pilně považují. Jiní rozmanité řeči k smíchu sejí. Naší vzácní hosté, když se podnapili, Výmluvnosti sobě z dčbána navážili, Jedni druhých začnou vtipně vysmívati,vysmívati Stav, a saty ramisatyrami sebe verovati, Voják z chudého se smál oráče stavu: Advokát a Doktor,Doktor mnícha svatou hlavu,hlavu Vysmívali; kupce všickni nejživěji, Ržečí ranili svou nejcytedlněji. Pořádkem tu každý stavu svého chvály,chvály Vyhledanou řečí mistrně vypravovat Začal, stav svůj chlubně k nebi vyvyšovat. RečnovalRžečnoval když jeden, rtové jiných stáli. Pilný oráč začal, na kraji že seděl Stolu, Latinák mu pěkné bylo jméno, Ale posmíškem jen nectně přilepeno, Do školy že chodiv, latině též věděl. „Vcelém světě, řekl, já sem nejšťastnější, V lůně nátury mám utěšené sydlo, V sprosté, ale tiché chaloupečce bydlo. NenarodllNenarodil se mne člověk blaženější, Sladký slavičí hlas z sna mne ráno budí, Do libého spánku on mne ukolíbá. Čtvero milých dítek tvář mou hladí, líbá, Škřivankův pak štěbet přidává mi chuti,chuti 30 K přenesnadným pracým, strast mne nekormoutí, Zlodějův když hrůza bohatého trudí, Po přetěžké prácy suchý chléb mi chutná Lép, než řemeslně přistrojená jídla Pánům, v jejichž ňadrách černá péče doutná, Milá radost plyne z srdce mého vřídla; Já všem stavům dávám vezdejšího chleba, Měšťanům y kupcům, vojákům ho třeba. Bydlitelé městby bez oráče zašli Bídně, hrdinaby hladem omdlel brzybrzy, Kdyby chleba neměl zavřen v pevné tvrzy, Na mořiby kupcy smutný hrob sy našli, Jakouby pak cenu panská sláva měla? Cožby prospělo všem sklady zlata míti, Bez chleba pak hladem v hrdém domě mříti?mříti?“ Voják, vykrutiv sy dlouhé černé fúzy, Sotva Latinák že přestal řečnovati, Začal nadevšecky stav svůj schvalovati, Vyprosyv sy tejně pomoc svaté Múzy. „Stav můj,můj nadevšecky, řek, jest blaženější, Vojákem býť věc jest v světě nejslavnější, 31 Slavný Král jest Pán můj, ten mi rozkazuje, Zprachu potupy mne k slávě povyšuje. Neplatím já daní, svoboden jsem cele,cele Od myt, od třidcátků, chodím všudy směle. Ochotně mi sedlák všecko musý dáti, Syvkovi co mému, osobě mé třeba, Jemu sena, ovsa, mně pak massa, chleba. On mi ve dne, v nocy k službě musý státi, Nalévat mi denně vína červeného, Já sy sladce pospím,pospím na posteli jeho. Já vždy v kamarádů milé společnosti Vesel živ jsem, když se oráč v prachu trudí. K hrdinským mne činům,činům přesylně čest pudí, Houffům nepřátelův s radostí vstříc táhnu, K ostrému když meči sylnou rukou sáhnu, Biji, raním, sekám s vážnou zmužilostí, V tom svých zakušuji sladkost povinností. Po vítězství slavném vlast mi plete vděčně,vděčně Utěšený věnec, nevadnoucý věčně. Zmužilého vojska z ust všech chvály znějí: Básnířové o nás krásné zpěvy pějí. Bídně zbitý všecko nepřítel mi dává. Vítěz čehož nechce, jemu zanechává, 32 Ourodné se jeho rolí nám jen sejí, Krásné louky jeho,jeho nám se v létě smějí, Přemoženému já směle rozkazuji, Daně vzkládám, zlata, stříbra dosahuji. Můj kůnkůň, můj meč, můj štít, můj helm, můj šat, můj krok,krok Nad jiné mne všecky stavy zvelebuje, Bleskem slávy můj věk jasně osloňuje, Když sem zverboval se, blahoslavím ten rok.rok.“ Ržekl. Mezytím sy hbitý jazyk brousyl,brousyl Advokát, jenž vína byl již pookousyl, Pro čest stavu svého začal allegovat, Prokuratorovo štěstí vychvalovat, Stav se, řekl, žádný právně přirovnati,přirovnati Mému nemůž. Já syc práva zpytovati Musým, než dle práva za stav nejšťastnější, Držím zákoníctví za chval nejhodnější, Když se práva dají, jak nos z vosku tahat, K výkladu se musý zákona tam sahat. U mne v zmotaných přích Mocnář rady hledá, Ublížiti zákon,zákon žebrákovi nedá. Ochráncy co svému, čest mi všickni činí, Sotva jeden odšel, hledají mne jiní, 33 Smysl zákona v přích snažně zpytovati, Svatou spravedlnost před lstí zastávati, Kruté nepřátele spokojiti míle, Nespravedlnosti klásti meze, cýle Potlačených bránit, ochránit jich jmění, Suďtež samisami, věc zdaž velmi vážná není? Já to činím – já jsem štěstí krajinského Kamen uhelný, sloup, podpora ctná jeho. Za svou věrnou službu,službu od všech pryncypálů,pryncypálů Zlata dosahuji, slávy ode Králů, Uměle kdo právům v soudu přisluhuje, Zlatý most sy k štěstí šťastně postavuje. Ržekl. Strojný kupec nyní niti řečí,řečí Advokátovi vzal, mluvil s pilnou péčí, „Vaším chlubným řečem, prý, se velmi divím, Ješto známo má být všechněm tvorům živým, Že jen kupecký stav smrtedlné blaží, Bohatství sy kupec z všech stran světa sváží, Od končiny jedné k druhé země co má, To vše kupec drží, má to všecko doma, Slané herynky jí, sladké kafe pije, Na rozynkách, fícých přes celý rok žije, Kupcy panské tělo kmentem ozdobují, Perlami krk Paní sličně okrašlují, 34 Na dalekých cestách rozmanitou radost,radost Nalezajíc krmí každou srdce žádost. Cyzý moudrosti se zdarně vyučují, Mnohé zkušenosti z cest svých dosahují. Navracujíce se dům svůj vesselostí Plní; přinašejíc peněz do hojnosti. Jako pilná včela z tisýc bylin květa Táhne sladké strdí, tak já z krajin světa,světa To, co země jejich nejlepšího rodí, Dovážím, to semnou do mé vlasti chodí.chodí.“ Zatím milý Doktor pozdvih svého hlasu, Jenž již dlouho slyšel tuto chlubnou chasu, Co jest, řekl, v světě dražšího než zdraví! Na nemocném loži král jest nešťastnější, Nežli, jináč zdravízdravý, žebrák nejbídnější. (Onen starý Mudrec Syrach již to praví)praví.) Za drahýby život Mnohý celý svět dal, Kdyby prodloužit ho o jedinký rok znal. Já ten drahý poklad lidem zachovávám, Stonajícým v bůlech kunštem spomáhávám. Zlatou dlouhověkost lékař způsobuje, Nemocy když vraždné od vás zapuzuje. Nejpřednější stavy hledají mne všudy, Bolestná když nemoc zemdlela jich oudy. K zlatému mne trůnu Král sám často kyne, Když se v tuhých bůlech, jak červ bídně vine, 35 PřekrátkyPřekrátký věk zemský v milé společnosti,společnosti Slavných lidí trávím, živ jsa v lahodnosti. Odměny tak velké za tak snadnou prácy Nedává kunšt žádný, co mně na mé štacý; Za pár krátkých řádků psaných v okamžení Ducet dukatů mám, zdaž to mnoho není? A což větší radost smrtedlným plodí, Než když mateři syn mým se kunštem rodí? Aneb když sy člověk ve vodách hrob našel, Za strašné již brány smrti téměř zašel? Aneb nebeským když ohněm omráčen jest? Já ho ze sna budím, suďte, jaká to čest! Jaká božská radost, dítkám navrátiti Otce, hrozýcý smrt nemoc zapuditi, Aneb otcům, matkám dítky zachovati? Tak když lékařský stav přestal schvalovatischvalovati, Do šlepějí jeho vkročil v upřimnosti Dobrý mních, řka: nemůž větší blaženosti,blaženosti V světě žádném stavu, než v mém mnížském býti, Se žádnýmbych s Vámi nechtěl frejmačiti, Od hřmotu jsa vzdálen velikého světa, V milé samotě mi živobytí léta,léta Plynou –, svodná rozkoš neklade mé ctnosti,ctnosti Zrádné léči nikdý při mé nábožnosti. 36 V tiché komourečce kochání své maje,maje S Bohem, nezávidím rozkošníkům ráje. Velkého když Boha v přirození krásném,krásném Znamenám a vidím, v zrcadle jak jasném: Před jeho se slávou,slávou modle se mu kořím, Radostí v svém srdcy živou plésám, hořím. Bez stříbra y zlata, bez pokladů marných,marných Pěkný přečekal sem květ již let svých zdarných. Vzdálen od závisti srdce zžírajícý, Od černé též péče, lidstvo stírajícý, Sloužím Nebi věrně na modlitbách vroucých, U oltáře, doma, při zdravých y mroucých. Jemu k libé vůni živobytí léta Obětovav vděčně, z marného již světa Vyhostím se brzy, půjdu s veselostí Přes udolí smrti k Bohu do věčnosti. To řek, a aj! kočí u vrat na znamení,znamení Bičem hrozně tleskl, by šli v okamžení. Tu vzav každý hůl svousvou, sednouc na vůz dále Šli a do Loretta přišli nenadále. 37
Cžesání ovoce dne 8ho Září r. 1802.
Dobrá země Zdarné plémě Spanilého ovoce Vyvedla nám na hlas boží, Sladký Nektar v hroznech množí Na vinicých široce, Žita skrbně naměřila, Jablek štědře nadělila. V našem lese Na stromě se Červenají mišňanky, Broskve měknou, žlutnou, sladnou, Outlé lístky horkem vadnou, Chutné zrají bosmanky, S radostí tam pojedeme, Plné koše načešeme. Brzyčko ten Vzejde nám den, V němž my důjdem zralosti! Člověk jako lístí, býle, Vytknuté má sobě cýle, Nemáť tu nic stálosti. 38 Padá s stromu jablko zralé, Po chvíli tak padnem malé! Smrt nám bledá,bledá Věčné nedá,nedá Ovoce jíst na zemi, To jen v lepším roste světě, Kvete v nebi v věčném letě, V vlastním srdcy zraje mi. Božské ctnosti sýmě sýti Musým, chcemli hojně žíti.
Smrt Ludvíka XVI. Krále FrancouzskehoFrancouzského.
Nebesa přejte mi božského puzení, Sťatého Ludvíka zpívat chcy souzení, Nevinnost jeho mi pomozte barviti, Zabraňtež osudům práce mé zmařiti. V veškerém okršlku nejlepší panovník, Přesvaté mravnosti největší milovník, ZádostivŽádostiv dítky své otcovsky zblažiti, Prameny neštěstí národu staviti. Hlučný sněm zarazyl v nešťastné Paríži, Veliká dobrota Krále tu vyhlíží, 39 Stavů že vznešených ku sněmu povolal, Ukrutným neřestem vlasti by odolal. Tlačila krajinu nesmírnanesmírná břemena, Velikých neštěstí scházela semena, Dluhy se národu hromadně množili, Veškeré krajině zhynutím hrozyli, Krajinské daně jen sedlácy, měšťané Platili; panovník žádal, by zemané S kněžími přispěli ochotně k pomocy, Přetěžké hojili krajiny nemocy. Hlasů jest dvojí dán sedlákům, měšťanům,měšťanům Počet, ti milosti naproti zemanům Nevděčně užili, míníc je zkazyti, Nemohl vzniklého ohně Král zhasyti. Brzy se spíčili z stavů všech lotrové, Veliké meče sy brousyli vrahové, Do krve nevinné ruky své máčeli, Od mordu jednoho k druhému kráčeli. Pohanský vůdce jich vývoda Orlean, Hanebných žádostí, naduté pýchy man, Přehojně nalívá na oheň oleje, Do jeho vstupují buřiči koleje. 40 Brissot a Robespír prokletí zhoubcové, Krutého mordéřství hanební mistrové, Na krvavé lešení tisýce vodili, Smrtedlné různice v krajině tropili. Na krále, jako psy, zuby již škřipěli, Z nestoudné huby jím jedové kypěli, Pokojný panovník z peleše lotrovské,lotrovské Utíká, zrazen jest na štacý poštovské. ZajatíZajatý přiveden do města vraždného, V královském palácy do týdne osmého Držen byv, pozatím do Templa* vržen jest, Takovou pohané činili Králi čest! Štěstí mu popřálo v přetěžkém vězení, S předrahou manželkou děliti trápení, Z očí jim tlačí pláč dítek los nešťastný, Neplodní! ach vy jste, říkali, přešťastní! Bezbožní buřiči na krk mu svalili,svalili Hrdelní proces; již nesmírně dychtili Po krvi nevinné. V vlastní při soudcové,soudcové ZavřeliZavřeli, by sťat byl, ukrutní vrahové! ——— *Tempel byla stará věže, od Rytířů TemplařskýchTemplařských, jimž předlety přináležela, tak nazvaná, jíž potom místo žaláře užívali. 41 Ode svých Nejmilších Ludvík se odbírá, Žalostí velikou téměř tu umírá, Outlivá manželka v slzách se rozplývá, Dceruška s Delfínem bolestmi omdlívá. Odbila mocnáři poslední hodina, Hlásý se po městě žalostná novina, „Kapet dnes bude sťat!„sťat!“ valí se tisýce,tisýce Měšťanů k popravě, plné jsou ulice. Ludvík již vysedávysedá, sprovozen od kněze, Na černý smrti vůz, když tam se přiveze, Na krvavé lešení vstupuje zmužile, K nesčislným tisýcům řečnuje přemile: „Národe francouzský! nevinně umírám, Ukrutnou smrtí když život svůj zavírám, Vyceděnou krev mou vypomstí potomcy, Já vám všem odpouštím.„odpouštím.“ Katovi holomcy Pod gyllotynu ho dali, již majíce,majíce Znamení, – vojácy bubnují velice, Napřáhna popravce ke hlavě Králově,Králově Vražedlné železo, – odťal ji hotově. 42
Jakub Zdvíhal.
Po předlouhém čase v nestřídmosti Promrhaném, – nešlechetně dosti, Jakub Zdvíhal do nemocy,nemocy Přetěžké pad, v kteréž ve dne v nocy,nocy Bídně stonal,stonal na vnitřnosti, Vníchžto pálilo ho cosy s ukrutností. Běta mladá žena jeho Převelikou žalost měvši z něho Mnohé hořké slzy vycedila, – Ač se praví: že to učinila Na oko jen. – V černém chodila Rouše syce, co se Jakub rozstonal, Ale myslila sy: oby spíš jen dokonal! Po manželství s sousedem že toužila, Dokládají, že sy tuze natřela,natřela Černé oči jedovatou cybulí, Kterouž s solí posypala po vůli, Až ji jako slivy víčka navřela. ZlostnaZlostná podvodnice! – Tak se v světě děje, Taká potom pláče, v koutě pak se směje! Buď jak buď, dost, že předc zkušeného Lékaře, a Bravna velikého Ctitele sy k muži přivedla, K měké postele s nim přisedla, Právě v týž čas, v kterémž Pacyent náš z cklenice,cklenice 43 Pintu vína zdvíhal, žížniv velice. Znamenitá pro lékaře indykacý! Lékař nelámal sy hlavy těžkou pracý, Zřejmě vida, že ho vodnotedlná nemoc Trápí zkazyvši mu těla ukrutně moc. Lékař váživ věcy dle své moudrosti, Muži nemocnému říká v krátkosti: „Vy se v strašném stavu nacházýte, Pane, Než se vám cos hroznějšího stane, Stočíme tu vodu, kteréž velkou míru V nemocném svém těle máte, na mou víru, Do břicha vám zpravím díru – –„díru – –“ V tom mu s hněvem nemocný řeč jeho Přetrh, mněvmněv, že posměch činí z něho, Blázne! řek mu, nemoc vodnotedlná,vodnotedlná Být to nemůž, věc jest nepochopitedlná Vody nikdý, vždycky víno jen pít, Předce v vodnotedlnosti hnít! Jdiž mi s očí – nechcy hloupé rady, Za níž, šelmo, zasloužil sy klady. Dobrý lékař odšel –, ale Jakubová Moudrá jeho sobě dobře slova Zachovala, vážíc této věcy pilně, Poznala to neomylně, Nemírnost že v víně shovadilá,shovadilá Ten má smutný konec, – pokuta jest zasloužilá. 44 Neřekla ni slova svému muži, Viděla ač denně puchnout jeho kůži. Vytopit ho vínem z světa umínila, Neb bid hořkých,hořkých že, prý, podstoupila Tisýc při něm, když se opil, Bil ji krutě, sváry tropil –. Ona zatím hojně nosývala Staré víno, pilně muži nalévala. Muž piv hodně, každý den byl zpilý, Jako huba, – to byl život roztomilý. To však dlouho netrvalo, – Špatná jeho nemoc, čím pil vícevíce, Rostla, zduté brichobřicho, obě líce, Opuchliny stupně nejvyššího Došli. – Než co se teď stálostalo, Věc jest pro výstrahu přepamětná. Když se jednou výstupku byl největšího Dopustil, tak, že co břevno zpilý ležel – Památka jest ovšem smrti jeho nectná – Rozpukl se mimo nadání. Špatný neřád z břicha jeho běžel, Byloť slyšet jeho volání: Ale nemoh žádný pro puch v jizbě ostát, Nelze bylo pomocy již dostát, Shnilé tělo v čtvrtý den se s zlostnou duší,duší Špatně rozloučilo, – opilcům jak sluší. 45 Ovdovělá Běta bez meškání,meškání Všemi zvony vyzvánět mu dala, Hrana hlučí bezpřestání, Dobrý soused její, jehož věrnost znala, Ochotně jí ve všem sloužil, Bezpochyby po ní toužil, Ržíká se, že zaň se potom vdala. Pohřbu den přišel, – lidstva došlo mnoho, Svědkovéby hodnověrní toho Byli, jakou Jakub špatnou smrtí zešel, Jen kdo mdlý bylbyl, pro špatný puch nešel. Přišli však y svatí kněží, Jeden z nich měl jedno přehorlivé Kázání v ten výstražný čas, Text sy zvoliv: „Strom, jak padl, leží„leží“ Lidu božský vyložil hlas, Srdce spasení všech maje žádostivé. K zlaté středmosti všech věrně napomínal, Žehral, prosyl, ruce k nebi zpínal. Po kázání svatém pospíchali S mrtvým tělem, pak je pochovali, Na hřbitově každý Boha chválil, Z prostředku že živých KubaKubu vzdálil, Jakýs vtipec hrobový mu nápis zpravil, 46 V němžto živou pravdu v tento rozum pravil: Poutníče, zde leží svině, Utopená v starém víně.
Milínův Háj.
Hájek Milínův jest na rovině krásné, Rukou přirození mistrně postavený, Lidem na odivu krásou ozdobený, Každého jej jítra zlátí slunce jasné, Rozmanité kvítky vůni vydávají, Nad Ambrozyi v něm mnohem líbeznější, Míle posyta jest majoránem země, Na věky zde kvetou růže nejkrásnější, S jejichž mladým lístím míle pohrávají Libí větříčkové. Zpívajícý plémě Ptačat tu se mešká přes celý rok vděčně, Tichý slavíček vněm libě tluče věčně, Černý drozd a pinka přemilostně pějí, Nevinnoučkou radost v srdce lidské lejí, Čistí, jako zlato, pramenové tekou, V přelíbezném hřmotě zemi svlažujícý. Okrášlen jest háj y roztomilou řekou, Prostředkem jenž jeho přemile se točí, Dalekoť ji vidět téct – pak hyne s očí. 47 Tu se s pěknou Bělkou Vilím procházývá, V tichém houští sedě božskou rozkoš mívá, Sem y přátelé Muz rádi přicházejí, Unavenou mysl míle vyrážejí, Nebeským ji ohněm k básněm podpalují, K hrání na cytaře sebe probuzují, Ke cti Apollovy tu já prozpěvoval, Od prácy když sem sy mysl vyjasňoval.
Pýcha.
Jedenkaždý čas měl vlastní roucha kroje, Jinakší, než nyní v starém věku stroje Byli. Staří Ržecy jináč chodívali, Nežli nyní živi. Oni nosývali Dlouhé pláště, tito tělo odívají Kabátem. Y Uhří nové roucho mají, Mentýk jejích dlouhý po ledví se skrátil, Ač y proto ještě svět se nepřevrátil. Hromovým sy Slovák přikrýval ctnou hlavu,hlavu Kloboukem, jenž nyní v rozumnějším stavu, Před slunečním horkem širákem svých chrání Očí, déšti, sněhu na tvář pršet brání, 48 Předc y v starém věku Mnohý pyšný býval, Nezdařilé dítky v každý čas Bůh míval. Mnohý Ržek s svým pláštěm, s kloboukem svým Slovák, Uher s mentýkem svým,svým sloul již pyšný novák. Předvěky se lidé koží odívali, Jako Kamčadáli, s holou chodívali Hlavou, bosou nohou, pozdějc krpce, boty Nosyli, a předce z vysoka své noty,noty Začínal sy sedlák, pyšně v krpcých kráčel, Ač se v šarlatový oděv neobláčel. Kde tu byla pýcha? v krpcých aneb botách? Frašky! v mysli jenom jedovatých zlotáchzlotách. V hedbaví, ni kmentě nehledejme pýchy; Ale v srdcy zlostném, tam byt mají hříchy. Otrhaný kabát pyšné srdce kryje Přečasto, y v ňadrách Šklubanových bije. Pohleď na Cygána, jak sy pyšně vede, Ač y v samých strapích na devličce* jede, ——— * Devla, devlička, hubený (chudý) cyganský kůň posmíškem slove. 49 O sobě víc smýšlet, nežli na nás sluší, Mudrcem chtít býti,býti s velmi hloupou duší, Co ti dobré Nebe dává připsat sobě, Před jiným se chvastat chlubně v každé době, Na starých sy předcých zakládati mnoho, Titulův kdož nemánemá, zlostně tupit toho, Na lidi jen s boku hledět okem křivým, Rovné aneb nižší jazykem vždy lživým Ranit, to jest, věř mimi, nešlechetná pýchá, Která na zemi již horkým peklem dýchá.
Na Roháče.
Náš Pan Roháč není bohatý, Předce však jest pýchou rohatý, Špičaté má botky, zlaté ostrohy, Nový kastorový širák na rohy, Není divu, že tak hledá rohů,rohů Od širáka po ostrohu, Máť když hlavu beraní, Ač y rohy neraní. Roháč musý býti rohatý, Ač y není bohatý. 50
Život po časné smrti.
Můžli to být, aby člověk po smrti na věky zhynul, Jemužto všemohoucý Bůh do chrípě života vdechl, V hrudě když vyobrazyl sebe samého nejřemeslněji, Do truple nevtisklli y božskou nesmrtedlnost? Či snad rozumu nejvyššího zmařeno má být Dílo mistrovské, jenž div jest moudrosti samé? Snéstili může se to y s láskou y s moudrostí boží? Jeholi spravedlivost můž zničiti člověka ctného? Nikoli! moudrosti, spravedlnosti y dobrotě věčné,věčné Nelze jest člověka stvořeného oumyslem dobrým Setřeti bez rozmyslu, by na světě paměti jeho,jeho NepozůstaloNepozůstalo, co stát bude veškeren okršlek světa. 51 Natoli velikodušný kunstýř vytěsal živě,živě Venuše z Medycys v červeném párižském mramoři obraz, Kterak čistonitá ven z láznělázně, chtíc sebe oblect, Vycházý, aby mistrovský kus roztroskotán byl? Bylaby zlořečená ruka, ještoby nejsvětějšího Lidského rozumu ostatku naskrze nelitovala,nelitovala Zkazyti nešlechetně, a mělaby zaživa býti,býti Od těla upálená všem potomkům k výstraze věčné. Kdyby pak vážného Peruna vtipný Fidyáš chtěl sám Zahubit, zdaliby mu y hlupec neřekl: blázne! Nebylo třeba ti rýti obrazu, chtěllis ho zkazyt, Svrchovaný ten nejumělejší nad všecky kunstýř,kunstýř Člověka k dokonalé své vlastní podobě stvořil, Z bídné hrudy jen, do kteréž předivně života vdechl, Anjelů menšího jej učinil na zemi pánem, 52 Dav mu y rozum, y vtip, y pamět, y svědomí k tomu, Sám se mu v přirození y v písmích zjeviti ráčil, Na křídlách sám rozumu může k oblakům létat, Lásku, y božskou moc, y moudrost chápati velkou, Zpytovat všeliký tvor svým rozumem, skoumati nebe, Toholi moudrý Bůh má zničiti navěky smrtí, Když jeho krátký věk tu na zemi postačil sotva K poznání sebe samého, svrchovaného pak teprv Lásky y veliké moudrosti začal šlepějí stihat, Tvorceli všemohoucý chce na věky před stvořením svým Krýti se, pak sebe zkázou člověka zblažiti věčně. Máť syc hrnčíř moc y s krásným činiti hrncemhrncem, Co se mu líbí, může ho, chceli, zpraštiti rázem, Kdož ale za to mu dá kdy moudrosti nejmenší chválu, 53 Jestliže s pilností svým hlubokým sformoval kunštem Nádobu roztomilou, až mílo jest hleděti na ní; Teď ale nemaje příčiny na jednou mrštil ji k zemi? Nikoli! moudrý nesformoval Bůh člověka k zkáze, Tvoru utěšeného a největší ozdoby světa. Dílo roztomilé jest všelijak zblažiti moudrost, ZkazytiZkazyti, což sy udělaludělal, schválně nemoudrost velká. Můželi nemoudrý být VševedoucýhoVševědoucýho rozum, Světloli s temností můž snésti se, studenost s ohněm? Natoli svrchovaná ruka hluboce do srdce mého,mého Vštípila přenesmírné toužení po bytu lepším, Mne aby mučila ustavně žádost nenasycená, Otecli laskávýlaskavý ukáže hladnému dítetidítěti pokrm, Zlobivě zpečuje se ho nasytit, jakžkoli pláče, 54 Dáli mu raději zcepenět hladem nemilosrdně, Aneb sámli mu krev snad vycedí ukrutně z těla, By živ raději nebyl, než aby ho sytiti musyl? Kat, a ne otec by byl ten, jenžtoby zmordoval syna, Jemužto drahého života zadržet moh, ale nechtěl. Daleko nerozumný pták létá, svým aby mladým Vyhledal pokrmu potřebného, by nezahynuli. Snášeje mořícý hlad raději, ano y sám prv Umře, nežliby svého milého zanedbal plodu, Přirozením jen řídě se plod svůj miluje věrně, Často ho brání naproti zhoubcy nešlechetnému, Vlastního života, ač mu jest drahýdrahý, se opovažuje, Sámliby zapřít lásky Bůh moh nejlaskavější, Krutěby nelitoval sám hladem umořit syna, 55 Nepřeje živobití mu na věky znivočilby ho? K čemuže dobrotivý jsa stvořil smrtedlného, Jestli ho věčnému snu chce oddati v ukrutnou loupež? Nikoli! neznivočí mne bytnost nejlaskavější, Dítěti věčného života toužebně žádostivému,žádostivému Dobrotivý otec daruje věčnou nesmrtedlnost. Natoli spravedlivý Bůh bídníka sformoval ctného, Trápení vlnobytím aby zmítan byl oubohý časně, Pak aby vystav nečesti kruté zahynul věčně? Viz tam spravedlivéhospravedlivého, an v ukrutných bolestech vzdychá, Po všecky života dny jen upěním bídně ho trávě, Tráplivý nedostatek vždy snášeje v chaloupce nízké, Nemaje oubohý čím sebe sytiti ani svých dítek, Nah jsa y s manželkou y s maličkým, outličkým plodem, 56 Každý den své tvrdé lože slzama ctnýma Kropí, u něho slyšeti hořké kvílení dítek, Dobrému otcy se puká téměř cytedlné srdce, Ssoužený se všech stranstran, a předce se Boha nespustí, Nemaje milejšího nic na světě nad jeho službu, Denně se na kolenou koře se svými předstvořitelem, Nemoha dělati v vroucých modlitbách kochá se vždycky, Toholi Bůh má trestati věčnou smrtedlností? Anebo daruje snad mu k odplatě nesmrtedlnost? Ovšem do lepšího jej uvede po smrti světa, S tváři uplakané jeho perlové slzy mu setře, Z kalicha rozkoší dá pít mu blaženost věčnou. Tam již viz, jak bezbožnost v šarlátě vykračuje sy, Odvracujíc své vyzáblé oči od pobožného, Aneb nemůželi mu vyhnoutvyhnout, zatvrdile naň Patří, bid jeho v zlobivém srdcy svém necýtě nikdý, 57 Aniž mu pomáhá v jeho krížikříži nemilosrdný, Přečasto posměšník sobě strojí žerty jen z něho, Svět žeby veškeren pro něho stvořen byl domnívaje se, Nic sobě člověčenství v svém bratru neváží nuzném, Kůži mu zdírá oubohému nemilosrdně, Z krvavé loupeže své sy nádherné obědy strojí, Kvase denně a v svodných rozkošech ustavně sedě, U něho líbezný hluk muzyky slyšeti věčně, Na Boha nevzpomínaje nikdý tělu jen slouží. Tentoli pro zlobivost svou nebude na věky trestán, Alebrž zničený ujde trestu zasloužilému? Nikoli! jestliže nebesa ctnosti neodměněné Nenechají, ale spravedlivě ji odplatit musý, Bez pomsty nenechají ani hanebné mrzkosti lidské, Kteráž nevinu potlačuje a nasycuje se Krví vyceděnou jeho přemilým na zemi dítkám. 58 Míru naměří touž, jíž měřila sama y bratřím, Pokutu odloženou jí naloží v nešťastném místě, Tam kdež nešlechetné bude na věky svědomí zlého, Mučícýho je ukrutně, páliti zžíravý plamen, Tam červ jedovatý, jenž srdce jich žrát bude zlostné, Nikdý neumře nového života dostana denně. Lup tedy bezbožníče a zdírej chudobě kůži, Y ty se před soud spravedlivého postavit musýš, Jenž tobě z důstojnosti své trůnu strašlivý ortel,ortel Vyřkne a odsoudí tebe lupiče v bezednou propast.
Nestálost života lidského.
StělStel se v cestu ružinka, Strast buď zapuzena, Píď den času malinká,malinká Jest nám vyměřená, Ráno malý Sameček Do hry ještě běží, 59 Večer krásný chlapeček Na márách již leží. Ráno Bětka milostná V tancy ještě skáče, Večer mátě žalostná Nad nemocnou pláče, Na zejtří pak truchlivá Jí již hrana hlučí, Na hřbitovu plačlivá Písnička jí zvučí. Nánka s krásným ženíchem K sobáši dnes jede, Na svadbě ho se smíchem Do minétu vede: Ale sotva jasná zář Zemi vratila den, Ružová ji zbledla tvářtvář, Smrtí sklíčil ji sen. Dokud tluče slavíček, Slyšte zpěvy jeho, Dokud voní hřebíček,* Snažně trhejte ho, Brzo ptačat líbezné Utichnou nám hlasy, ——— * Hřebíček Cžechům karafiat, některým Slovákům y klinec sluje. 60 V starosti nám žalostné Skvetou hlavy vlasy. Dokud kvete ružinkaružinka, Věnce sobě pleťte, Dokud mladá děvčinkaděvčinka, S ní se těšit hleďte; Smrt se náhle přiloudí, Kosou svou nás raní, K hrobu všecky osoudí,osoudí Nemilostnou zbraní.
Oda na dub.
Vznešený dube! vážné vysokosti, Svědku nejstarší zašlé předešlosti, Tobě v májový tento růžový čas,čas Harffy mé zniž hlas. Ty svým čelem se k oblakům pneš hrdě, Ač y doráží vicher na tě tvrdě, Déšti, sněhu y krupám k vzdoru stojíš, Žerty z nich strojíš. Když já v hrmavicy trnu s celým domemdomem, Ty se potýkáš s bleskembleskem, také hromemhromem, Sýla tvá tobě, ač tě oheň raní, Padnouti brání. 61 Na tvém větvoví ptáctvo přemilené,přemilené Kunštem paláce staví utěšené, Na něm převděčně přeješ drozdům bydla, Pinkám y sydla. Ty se veselíš z štěbetů jich krásnýchkrásných, Tančíš, libosti váže zpěvů hlasných, Lístím pohráváš, zelenáš se mile, Slyše jich třile. V chládku pocestný tvém sy odpočívá, Spí sy sladičce, když mu tichý zpívá Slavík nad hlavou, raduje se jemu, Hosti jak svému. Tu se zmužilý Pongrác* zastavoval, Za Moravu když zlato zkořistoval, V slavném tryumfě vracuje se k hradu, K pokladu skladu. Tu y hrdina Palffi radovánky Přestkvostné držel, pobořil když stánky Zdobývajícých města pyšných němců Dobyv sy věnců. ——— * Pankrác aneb Pongrác, okolo roku 1445. zámek skalický, ješto na tom kopcy byl, kde nyní kalvárye skalická stojí, držel, a odtud do Moravy na loupež se svými vybíhal. Viz Hájka list 420. str. 2. 62 Tu y já denně v stínu odpočívám, Na přirozenost rozkošnou se dívám, Básně skládaje, na fletně sy pískám, Radostí výskám.
Eškuláp s zlatou bradou.
Epidourští Boha svého Otce kunštu lékařského Eškulápa s uctivostí,uctivostí S zlatou bradou malovali. Mníte snad, že prospěšnosti Léků cti té dokázali? Y ne! jiného tím chtěli Na mou pravdu ukázati. Co pak by ste medle mněli? To, že všickni doktořovédoktorové Y jich bratří ranlékové Zlato zvykli milovati.
Nemnohověd.
Moudrý Kestner vtipu svého střelami Přebolestně mnohé moudré Doktory RanilRanil, vysokých škol Rektory, Tak, že před nimi, co před včelami Ostrým žihadlem svým cytedlně ranícými, Mnohý malosmělý Doktor bočil. 63 Mistr Nemnohověd pravil, žeby skočil,skočil Častějc k Panu Kestnerovi k vyražení, Mračné mysli vyjasnění: Kdyby před jeho jen satyrami hanícými,hanícými Směl: – ač zajisté jen nedávno byl přišel,přišel Do Gettyngu, milého můz sydla, Dostav sy zde kunštem žádaného bydla, O Kestnerovu však vtipu dávno slyšel, – Předc však jednou navštíviti,navštíviti ZeměmeřičeZeměměřiče se toho opovážil, Zalíbit se jemu snážil, Vstoupiv k němu, prosyl, by mu ráčil odpustiti, Že své potud povinnosti dosti neučinil, By sám sebe z toho vinil, Že se bodlavých vždy satyr jeho Bál, mněv, žeby posměch činil z něho. Y ne! řekl Kestner, nemáte se čeho báti, Zvykl sem učené jen satyrysovati.
Potrestaná všetečnost.
Naše milá Bětuška Rozkošného Bertuška Drží denně na klíně V páperové peřině. 64 Pětiletý Pavlíček Přiběh, jeho bratříček, Dal mu sladkou hubičku, Hladě mladou tvářičku. Bertušek se usmívá, Zvláštní zvůle nabývá, Výská, tleská outlinkou Mlékobílou ručinkou. Když ho začal lektati, Chlapček počal plakati, Chtě ho kojit Pavlíček, Dal mu do ust malíček. Bertušek se domnívá, Matky prs že požívá, Cucá, cucá maličký, Mléka nemá – sprostičký! Tu se chlapček zamračí, Aniž víc se rozpáčí, Že ho sklamal všetýčekvšetýček, Pokousal mu malíček. Zoubky má, jak jehličky, Kouše hodně maličký, Bratříčkovu všetečnost Strestal cytedlně dost. 65
Dvěma Přítelkyním
matce y dceře k svátku jejich jména.
Nechť vás dobré Nebe živí, Matku s dcerou mnohá léta! Sladiž Vám vždy radost světa, Ať se každý tomu diví, Kterak s hůry bez přestání Na Vás leje pozehnánípožehnání. Jako řeka nezkalená, Nechť Vám zemský život plyne, Nechť vždy štěstí na Vás kyne, Smrt ať Vám jest přeblažená, Krásný věnec spravedlnosti,spravedlnosti Ozdobujž vás ve věčnosti.
D. P. Svému Příteli Michalovi Sepešimu dne 29. Září 1805.
Pilný štěpíř vstana na usvitě, Kráčí do štěpnice hbitě S pilkou, jejíž zostřil malé zoubky, Vyhledané stromu outlé vroubkyvroubky, Uřezané s zvláštní šetrností, Do pařezu plani krásné Klade s velkou pozorností. 66 Vzcházejícý slavně slunce jasné V užitečné prácy toho zastíhá, Kterýž do děvítidevíti nelíhá, Denně záře ranní, když se krásně bříží, S novou rozkoší se k němu blíží. Raněnou plaň omazuje Kunštem připravenou přiskyřicypřiskyřicý, Již vždy hotovou má ve štěpnicy, Potom větchou rouškou pařez oviňuje, Sylně šňůrou obvazuje, Štěp tak opatřený vzdechna nebi poroučí, Ano samo ve všem prospěch dává, Lidským dílům požehnává, Chceli ono, ani strom nám nepučí. Štěpíř ujatý štěp přesazuje, Ovoce tak planší napravuje, Starých stromů často pilně hlídá, Ty, jež mechem obrostené vídá, Snažně čistí, suché ratolesti,ratolesti Každé boží jaro klestí. Nalezneli stromy takové, Jenž jsou rok jak rok vždy jalové, Aneb pro starobu ovoce Nenesoucý, předtím vychválené vysoce, S snažným rozmyslem je vyrubuje, Štěpnicy tak očišťuje, Pak je zžíravému ohni v loupež dává, Ani kořene z nich nenechává. 67 Tak Vy, bratře, jenž jste štěpíř duchovný, Zasloužilý na vinnicy přesvaté, Živých stromů milovný, Aj! jak mnohé zdarně štěpujete, Když je svatým krstem znovuzrozujete, Ovoce tiť nesou cýrkvi bohaté. Nožem zákona vždy pilně čistíte Srdce hříšných, z mysli klestíte,klestíte S mateřinským mlékem vsáté bludy, Kteréž plodívali lidstvu péče, trudy. Ale y těm, jenž ovoce víry Vydávati nechtí podlé míry Známosti své, ohlašujete Truchlivý los, jenž jich ve věčnosti Očekává, oheň pokut ukazujete, Jenž je zasloužile bez milosti,milosti V horkem pekle pálit bude, Trápení kdež neubude. To ste, bratře, stále kázalikázali, Z cesty hříchu lid zpět volali, Jaké sladké máte potěšení, An ste dopomohli hříšným ku spasení. Dobré nebe! zdržujž cýrkvi svaté Výborného toho štěpíře, Vzcházejž, boží symě! rukou jeho vsáté, Zrůstejž každý štěpe u víře, 68 Libé chuti přinášeje ovoce V štěpnicy té krásné široce, Požehnanou rosou slova svého,svého Skropujž hojně zdarné štěpy jeho. Přešťastnýtě štěpíř, ovoce jenž pracý,pracý Na zemské již vidí nízké štacý! Mnohemť blaženější, kdož ho zakušuje V společnosti těch, jež vyučuje – Ten, jenž s radostí v den soudný mnohou, Kdyžby se věk tento pominul, Bude mocy řícy Bohu: Aj! já, lid y můj, jejž sy mi zvěřil, Každý v Krysta právě věřil, Nedbalostí mou ni jeden nezhynul!
Na ženícýho se Pana Š. H.
Kruté děvčí boje krajan přehorlivý,přehorlivý Živě vyobrazyl dobrým pérem českým, Smělé Vlastislavy obraz opravdivý,opravdivý Vyryl mistrně dílem heským. Že pak česká krev mu sylně v žilách zvřela, Neměl dosti, by jen boje zpíval, S krásnou dívkou, ana se mu zpřela, Zápasyl sám, kruté půtky míval, Slavný vítěz přemoh krásnou dívku, Jakou medle zbroj měl? jenom cývku! 69
Smrt Adonysova.
Krásné Múzy Adonysa rozkošného, Syna Cynaráše z Myrhy krvosmilné, Venuši pak krásné hocha pověstného, Povanul když na ně lásky velmi sylné Nepoctivým pro ně větrem, Bez milosti lítým vepřem Na polůvce usmrtiti daly! Krásenkyby naše hořce litovaly,litovaly Takového muže přemilého, K sladké lásce stvořeného, Onyby ho proti vepru divokému Bránily, y proti draku pekelnému, S lítouby se za něj šelmou bily, Pod svá rouchaby jej skryly, Usmrcenéhoby plakaly, Nebeby mu žádaly.
Na tlustého sládka.
Sládek náš jest mnohovážný muž, Dva centnýři váží, o rok více vážit můž. 70
Král Franský zahanbený.
František král Franský, jenžto nešťastný byl V boji u Pavie, Karel krutě jej zbil, Chtěje zahanbiti jednu starou Paní, Předtím v tváři krásnou, šťastnou v milování, Ržek jí: drahá PáníPaní, kdy se navrátila Z země krásy, v nížto tuším předtím byla? Králi! řekla ona, z ní sem vyšla znáhla V týž čas, z Pavie když Vaše Jasnost táhla.
Zpověd z hříchů.
Jedna roztomilá, milosrdná Paní, Dobrá muži k stolu, do postele k spání, Svatému se knězy jednou zpovídala Z hříchů, všecko na vlas věrně vyznávala –, Poctivé kněz její jméno vyzvěděti Chtěje, řek jí: zdažby své mu pověděti Jméno chtěla? ona – v tváři své se změní, Ržkucy: odpustite, hřích mé jméno není. 71
Lakomý Ženích.
Hledejte mymi ženy k boku, Ale nechť jest bohatá, Byť y přes sto měla roků, Nechť je třebas rohatá, Nechť má hodně peněz jen, Bych moh hrát, pít každý den. Budeli mít velkou hubuhubu, Y co za to – to je nic. Nebudeli míti zubů, Ani krásných tvářitváří lic, Máli hodně zlata jenjen, Osladí to onen blen. Budeli mít nohy křivé, To nic – na to málo dbám, Oči, jako kočka, syvé, Však mám takové y sám, Nechť jen v měšcy hodně má, Taková jest jistě má. Pojmu sy ji v okamžení, Žádáli tak, ještě dnes, Aneb zýtra bez prodlení Časně ráno nechť mne kněz Svatým svazkem svíže s ní, Prvé, než se rozední. 72 Jestli budu břinkat mocy,mocy S Kremnickými dukaty, Hrát se budu ve dne v nocy,nocy S rozkošnými děvčaty, Budu jíst a píti jen,jen Přes celičký boží den.
On a Ona.
O přezázračná jednoto! Co chce on, chce y ona to, On pije rád, y ona též, Y on, y ona mluví lež. On hody každý den chce mít, Y ona jen chce jíst, a pít. On do herny rád chodívá, Y ona tam se modlívá. On za hrami, a tancy mře, Y ona letí,letí k každé hře. On cyzých loží hledává, Y ona k jiným běhává. On naposledy zahyne, Y ji ten ortel nemine. O přezázračná jednoto! Co chce onon, chce y ona to. 73
Mladý Advokat.
V pověstném Frankraychu Advokat učený, Od prezydenta však pro mladost zlehčený, Směle k své obraně řek: ač jsem mladý syc, Ale jsem, nežli vy, starých knih četl víc.
Obchod s Krásenkami.
V jisté mudrcův společnosti,společnosti Byla z zvláštní opatrnosti,opatrnosti Otázka ta předložena: Žákovstvu zdaž s panenkami, S krásnými y nevěstami,nevěstami Schůzka má být povolena? „Ovšem! řek z nich mudrec jeden, Oby každý k ní byl veden! Neb v jich milé společnosti,společnosti Mysl se brousý k zdvořilosti„ –zdvořilosti“ – – „Dobře! – řekl na to jiný, Cžtveracké jenž žáků činy Znal, jak mnohá krásná Lila,Lila Při nich věnec utratila – „JenbychJenbych nechtěl, by má Běla Jejich brusem býti měla.„měla.“ 74
Kloe z anglického jazyka P. Pryora.
Když onehdy Kloe ke mně přistoupila, Já sem přísně začal: kdež ste medle byla? Jakživa jste nikdý nepozorovala,nepozorovala Na hodiny – vy ste o dvou slibovala? Hleďtež srdce mé jen – však tři dávno bily? Na hodinky Vaše potřebnéby byli Jenom krásné pentle, k tomu klíček zlatý, Cyfrplatby mohl dolu býti sňatý – Kdožby mohl vystát mysl tak nedbanlivou? Když sem toto vyřkl s tváří přezůřivoupřezůřivou, Chraň Bůh! řekla, nechť y druhý něco poví, Tamto jeden ostrý trník růžičkový,růžičkový Spadl za má ňadra, tak mne pokrvavil, Že kdo to jen viděl, každý běda! pravil. Viztež sám zde (neb mi nikdý neveříte)nevěříte), Jaký šrám mi spravil, ale nevidíte Na prsníku levém? – když to odmluvila, Liliová ňadra zcela odekryla, Na ten rozkoší byt,byt když jsem dlouho hleděl, Zapomněl sem všecko, což sem mluvit věděl. 75
Katinka.
Milovná Katinka s bratřem se vadila, Viníc ho: že skrz něj zdědilé stratila Tisýce –, sama pak kvasyla každý den, Ne ale s ženami – s krásnými hochy jen. Kdyže již, zlostníče, karbanit přestaneš, Ržekla, kdy jmění mé mrhati ustaneš, Na to on řek: hned se přestanu kartovat, Jak mile frejíře přestaneš milovat. Tu ona vpadla mu do řeči s žehráním, Ržkouc: ty se přestaneš hrát jen s svým skonáním.
Chválořečník.
Jakýs přehorlivý Kazatel, Planých řečí skladatel, Františka až k nebi vyvyšoval, Pravě: evanjelium že rozšiřoval,rozšiřoval Na nesmírné strašné poušti, Kde jen samé trní rostlo v houšti; Tu že deset tisýc duší obrátil, Pohanské pak chrámy z gruntu podvrátil. 76
K Bělce. Pamatůj na mnemne. podléPodlé Týdga.
Ach! vzpomeň na mne v tichém hájiháji, vzpomeniž, Když smutnou začne slávík pěti písničku, Snad tehdy nejposléze – nejposléze již Mé srdce bude tlouct – pak pustím dušičku, Tvůj duch se shrozý tehdy, všecko toto tuše, A květy vůkol tebe zatřesou se tiše, Pak pocýtíš, že vzdychá mroucý Mílek tvůj: O Bělko, na mne pamatůj! Ach pomni na mne, duše z lásky stvořená, Ty dítě anjelské, ty rajský květe můj, Pryč půjdu jednou – jakžes ozbrojená, Bys obránila mnemne, když svět um zptýlí tvůj, Kdož v smutném srdcy mém ti místa popřeje, Zdaž bídný obraz můj v tom ohni neztleje, Jenž zklíčí tě, když řekne vzdálený duch můj: O Bělko na mne pamatůj! 77 Ach, pomni na mne! dřevných časů překrásný Ten obraz – ráj, jenž ctnost sy připravuje – Má zůstat na věky v mém duchu přejasný, Jenž božský jsa, v něm božství dosahuje, Ha! jaký krásný ráj, kde v světech šťastnějších Květ ctnosti vydá vůni z srdcý světějších, Jímž jednou řekne v větříčku duch můj!můj: O Bělko, na mne pamatůj!
Toužení po dětinské nevinnosti.
O Nebe! bleskem osvětiž mne moudrosti, To jestli ne –, dej s dětinsku žit lehkostí, Vrať chlapcy dómy z karet, vrať mi čas, V němž hříchu neznám byl mi hlas, Ten čas, když lehký duch mne všudy zprovázel, Když, kčemukoli chtěl, mne Nedbal navázel, Těch hodin let, když léto celé mi Tak přeběhlo, jak voda po zemi; Když maje málo, na tom dosti sem měl, Když cele toho, co sem měl, sem užil, Když básnířství sám od sebe sem věděl, 78 Když cýtění mi teklo z srdce žil, Ty zlaté o mém štěstí sny, Ta o hodnosti myšlení, Y slzy mé, y upění, O vrať mi chlapce šťastné dny!
Toužení po Bělce. podléPodlé německého.
Jaro nám zas radost nese, K nízké zemi skloňuje se, Mladý trávník objímá, Leje v srdce potěšení, V sladkém lásky okouzlení, Všemu, což jen bytí má. V milém rouše pobožnosti, Okrášlené červeností, Tam se děvče procházý,,procházý, Cele cýtí lásku svého,svého Mladenčeka anjelského, Při něm jí nic nescházý. Každý lístek ružičkový,ružičkový Pije z rosy sousedovy, LaskouLáskou s ním se spojuje, Bude mužem každý pouček, Jedenkaždý hrášku strouček* K druhému se skloňuje,skloňuje. ——— * Struk, strouček některým lusk slove. 79 V šírém poli, v tichém háji,háji Neskáče sám žádný v Máji Pták, vše létá po páře, Révové se mile vinou,vinou Vůkol kolka –, na se kynoukynou, Dělají sy oltáře. Celá země novou cýtí Lásku, – ona kvete v kvítí, Věje v libém větříčku, Jenom já se bídně mořím, Bělka, k které láskou hořím, Dát mi nechce ručičku.
Při odevzdání Evě M. obrazu manžela jejího.
Ach, pověz, žádám prosebně, Má mlékobílá Evičko, Proč žádalas tak toužebně Mít muže obrazu, nímž vládneš cele, Jejž líbáš, s ním se hráš, kdy, jak chceš směle, Ach, pověz, milá sestřičko. Zdaž muže roztomilého,roztomilého Chceš aspoň obraz viděti, A lásku nepřítomného, Když od tebeby do světa jel, 80 Neb umra s tebou loučiť se měl, Chceš obnoviti v paměti? Nu! teď posýlám, sestřičko, To, čehož žádáš srdečně, Y jakžbych ti, má perličko, Moh toho odepřít, což tvé jest, Vněmž záleží tvůj život, tvá čest, Jen přijmi obraz převděčně. Já přemilého Jiříčka V své srdce obraz předlety vryl, Kdež stkví se při něm Evička, Co krásná na obloze záře, S nim spojena jsouc u oltáře, Tam sem sy obraz obou skryl. Tam nosým ustavičně ho, A každé srdce tlučení,tlučení Mi přítele tak milého,milého V mou živou pamět uvozuje, A lásku vaší ohlašuje, Y vaše milé spojení.
Na broskev, pod níž besýdka.
Lidská pravice tě zaštěpila, Milá broskvičko má, v šťastný den, Ruka nejvyššího Boha jen,jen Krásným ovocým tě zbohatila. 81 Blaze tomu, kdož se občerstvuje Chutným ovocým tvým v letní čas, Koho k tobě loudí pinky hlas, Jenž na větvičkách tvých obletuje. Ale mnohem blaženější sluje, V chladném stínu tvém kdož posedě S Bělkou, aneb v tiché besedě, Zamračenou tvář sy vyjasňuje. Každý večer v samotě s ní šepce K jiným, jí jen váže, nechodí, Nevinné s ní žerty provodí, Ač y zlobivý svět na to brepce. Dávej besýdečko páru tomu,tomu K rozmlouvání bytu milého, Pokud milování věrné ho Do božího neuvede domu, Kdež jej svazkem věčné lásky svíže,svíže Svatá ruka kněze dobrého, Přisáhnou sy věrnost srdce ctnostného, Kráčíc k cýli člověčenství blíže. Potom, broskvičko, je obohatíš Sladkým ovocým svým hojněji, Ročně rodit budeš volněji, Štědrosti své nikdý neukrátíš. 82 Když y oni v přeblaženém stavu Zdarné vlasti zplodí ovoce, Větve rozloží své široce, Krásným věncem zšlechtí vlast jich hlavu.
Mílek k Bělince.
Což v srdcy mém tu lásku rozžíhá, Níž hořím k tobě Bělinko? Jen jméno tvé se stále rozlíhá V mých uších, dobrá sestřinko. Tvé srdce, jehož nenakazyl jed, Jenž teče z hříchu pramene, Tvá libá řeč, jenž jak jen mluvíš, hned Y tvrdost měkčí kamene. A modré oči, ješto zvěstují Tvé dobré duše vlastnosti, V nichž láska s věrností se pěstují,pěstují V své zřetedlnice jasnosti. Tvá mlékobílá tvář jest zrcadlo Tvých vnitřností čistoty, Do nichžto sýmě zlosti nepadlo, Jež v srdce sejí holoty. To vše, co magnet, sýlou velikou Mne k tobě táhne sestřinko, 83 Ty nadevšecky ctností všelikou Se stkvíš, má krásná Bělinko. Tvé dobré duše nezakalila Lest, jížto stihá zlostná zběř, A závist ňader nenaplnila, Jenž z lidí činí lítou zvěř. Tvá vlídnost přemíle se skloňuje Y k upějícým v chudobě, Tvůj laskavý vzhled obveseluje,obveseluje Y čeled živu v porobě. Ach zadrž, zadrž mi, má Bělinko, Tvé srdce mému nejbližší, Nechť vždy Ti mohu říct: má dušinko, Tys kochání mé nejvyšší!
Plésal k Bělce.
Ržekni, Bělko, co mne k tobě víže, Proč mé srdce k tvému lne vždy blíže, Ržekni milá dušinko? Zdažs mne nevidomě okouzlila, Kdyžs mne makovníky nakrmila, Pověz milá Bělinko? Zdali velikých tvých očí jasnost, Aneb liliových lic tvých krásnost,krásnost Za tebou mne zvábila? 84 Či snad rtů tvých cynobrových líčnost, Aneb vlasů kadeřavých sličnost,sličnost Tak mé srdce zmámila? Tvéli přelíbezné řeči sladkost, Aneb slonová tvých ramen hladkost,hladkost Lásku ve mne budí vždy? Snads mne pořkla, když sem u tebe byl, Žebych rád všech světů pro tebe zbyl, Cos mi udělala kdy? Nu! buď jak buď, jen mi srdce svého Neodjímej nikdý laskavého, Dokud život trvá mi. Když pak skonám, navštiv někdy hrob můj, A tu když se pohne dobrý duch tvůj, Skrop ho lásky slzami. Budu po tobě já toužit věčně, K tobě připojím se v nebi vděčně, Byťbys zamnou přišla kdy; Ty mi zdejší příkrou cestu hladíš, Ty mi v nebi věčnou radost sladíš, Ty má Bělka budeš vždy.
Mé děvče.
Když kdo děvče jmenuje,jmenuje Nadevšecky nejkrásnější, Ržíká: že je miluje,miluje 85 Každý z duše nejvroucnější, O to jest má přemilá, Bětolinka spanilá. Jestli běločervená, Jako lilium a růže, Tváře její vznešená,vznešená Lásku v každém vzbudiť může, O to jest má přemilá, Bětolinka spanilá. Máli ručku maličkou, Rámě měké k pohlážení, Okrouhlinkou bradičku, Nožičku, – až k okouzlení! O to jest má přemilá, Bětolinka spanilá. Jestli velkých očí noc, Vlasy, jako havran, černé, Kouzedlných rtů jejich moc, Chválíš prsy žertům věrnevěrné, O to jest má přemilá, Bětolinka spanilá.
Matka osličí.
Hnala žena osly z rolí, Byloliť jich osm, či víc, 86 Stará hystorye nepraví nic. Študenti se potkali s ní v poli, „Dobrý den vám, řekli, matko osličí, ŠpěšněSpěšně, spěšně, ať vám osly neřičí.„neřičí.“ – Děkuji„Děkuji vám, řekla, přemilé mé děti.„děti.“ Z děkování toho mohli zrozuměti, Co jim chtěla pověděti.
Svěcení prvního Máje.
Vzhůru! vzhůru! pilní žácy, Vypravme se na rekracý, Navštivme dnes tichý háj, Svěťme krásný, nový máj. VizteVizte, s jakou velebností,velebností Slunce vzchodí na výsosti, Pozlacuje blízký háj, Poďte žácy světit máj. Z jara sobě vonné kvítky,kvítky Vite v utěšené kytky, V květě milé mladosti,mladosti Požívejte radosti. Zelený list stromu padne, Nejkrásnější růže svadne, Zabílí nám hlavy mráz, Smutná starost skřiví váz. 87 Nechte tedy knižek milých, Pocvičtež y oudů čilých; Vemtež hlasné píšťalky, Zvučné bubny, cymbálky. Vezmete y miče k hrání, Chléb a masso k obědvání, Budeme se nejprv hrát, Potom v chládku hodovat. Potom stihat mladé ptáčky, Zas se hráti na běhačky, Přeskakovat šibénky, Zatím péct sy topénky. Tu se budou na nás dívat, Budou krásné písně zpívat, Věnce víti z pupence,pupence Naše švárné děvčence. V milém věku svého máji,máji Živi buďme, jako v ráji, Nevinně a vesele, Jako žácy uměle. Přes příliš nic neužiti, Mírně jíst, hrát se y píti,píti Káže zdravé učení, Hleďmež toho umění. 88 Utěšená ač jest růže, Bolestně však bodnout může, Nejsladší tak radosti Bodou srdce žalostí. Když se slunce k horám skloní, Svět se mrakem pozacloní, Vrátíme se s plésáním Domů, s zvučným zpíváním. Nazejtří pak do školy zas Povolá nás zvonečka hlas, Nuže tedy v blízký háj, Poďme, svěťme nový máj!
Píseň pastýřská.
Švárné děvče! život náš byl Jenom hřička blažená, Krásné věnce každý z nás vil, Líbal líčka červená. Stádo, hůl y žert y radost, Zpěv y věnce pryč jsou již, Ještě větrové tvou žádost, Zvěstují mi y tvůj kříž. Anděl – jestli být to může, Tvůj mi obraz maluje, 89 Na lístečcých krásné růže Tebe duch můj spatřuje. V hřebíčku tvé páry čiji, Když své vůně vydává, Ta když v oblacých se sbíjí, Tam tě duch můj vídává. Y v svém bdění y v svém spání, Na lukách y v hájíčku,hájíčku Cýtím v milém větrů vání, Ach! tvou cýtím hubičku. Ty vždy večer při mne sedíš, Přinášíš mi růžičku, Z hvězdy na mne dolu hledíš, Směješ se mi v měsýčku. TyTy, když mračno nebem táhne Času strašné hrmavice, Když až k horám dolu sáhne, Podávaš mi pravice.
Nevinné děvče.
Cžtrnáct let sem stará byla, Nevinná, co jehňátko, Jenom předla sem a šila, Jako mladé děvčátko. 90 Když k nám jinoch roztomilý,roztomilý Došel z Hontské stolice, Pentlíček mi donesl bílý, Prsténky a jehlice. Vlasy jako havran černé,černé Váz mu kryli bílounký, Oči modré, k ňadrům měrné, Mládenček měl milounký. Jako lilium a růže, Utěšenou tvářičku, A kdož jeho opsat může,může Šarlatovou hubičku? Slova, jako medmed, z ust jeho,jeho Plynula vždy sladička, Pronikala srdce mého Vnitřek jeho slovička. O jakémsy milování,milování Rozprávěl mi vzdychaje, O procházkách, tancování, V zahrádku mne volaje. Sylněji mé srdce bilo Vždy, čím sem s ním byla dél, Velmi divného cos čilo, Nevím, radostli, či žel? 91 Neustále semnou chodil, Vždy mi ruce líbaje, Za ruku mne všudy vodil, Vždycky jenom vzdychaje. Ptala sem se, co mu scházý, Smutný se mi býti zdal; On, že se to nenacházý,nenacházý Jen v mém srdcysrdcy, znát mi dal. Milostně sem pohledla naň, Zeptavši se, coby chtěl? On mi na to: zdažbych šla zaň? Chcy se ženit – pověděl. Já, co skála, oněměla, Nevěděvši mu co říct, Maminka mi pověděla, Že se mužských sluší stříct. On mi ale na krk padl, Dal mi sladkou hubinku, Bratř v tom v zahradu se vkradl, Zavolal mou maminku. Tu se jinoch přemilený,přemilený S poklonou k ní obrátil, Odjel cele přestrašený, Oby se zas navrátil! 92
Procházka.
Z hurta sestry milé, Na procházku dnes! Užit jarní chvíle,chvíle Vyběhněme v les. Libý Zefír věje,věje Přes pole y háj, Tichý slavík pěje, Oslavuje máj. Tváři pozastřete Rouškou zelenou, Ňadra okrášlete,okrášlete Růží červenou. Přijdou k nám se hráti Švární mládency, Budem tancovati,tancovati S nimi pod věncy, Jež sy uvijeme Krásně z klokoče, Květy nasejeme,nasejeme Mezy vrkoče. Sladce v stínu chladném,chladném Odpočineme, S chlapcy v místě vnadném,vnadném Požertujeme. 93 K cti jim zahádáme,zahádáme Hádky milostné, Zvučně zazpíváme,zazpíváme Písně radostné. Na rozkošném kvítku, Když se ukáže Rosa, každá kytku Hochu uváže. Ním mu roztomíle,roztomíle Klobouk ozdobí, Láska jarní chvíle To sy osobí. A když země zase Černou zástěru,zástěru Bez nadání na se Vezme k večeru, Domů pospíšíme, Sladce usneme, Zdraví procýtíme, Čerstvě vstaneme. S novou chutí k prácy,prácy Chytíme se zas, V krátký na rekracý,rekracý Vyběhneme čas. 94
Písně v čas žně.
Povolání ke žni.
Již se bělí oseníčko, Poďte švárné dívky žít, Krásně došlo obilíčko, Nemeškejte srpy vzýt, Nabruste je uměle, Zazpívejte vesele. Záře hory pozlátila, Nebe času popřeje, Obloha se vyjasnila, Hned se slunce zasměje, Libý Zefír provívá, Vůni květin rozsývá. Spěšně tedy vyberte se,se V velkém houfě na rolí, Probřísla ať každá nese, Najdete je v stodoli, Hodný dčbán též na vodu,vodu Vemte pro vší příhodu. Hospodář náš na svitání Vstav, nás čeká toužebně, Sprovodí nás k pracování, Přivítá nás služebně, Ržka: mé dítky, vítejte! Nu! jen chuti přidejte. 95 Tu my s chutí zachytíme,zachytíme Každá postať velikou, Ostré srpy přiložíme, Žito s trávou všelikou,všelikou Sežnem, ať y dobytek Má z žně dobrý požitek. Dokud slunce s vysokosti,vysokosti Nespustí se do moře, Nenechá své důstojnosti Paprsleků na hoře, Postavíme mandele, Zpívajíce vesele. Všickni potom posedáme,posedáme Na zelený trávníček, Nebi vroucý díky vzdáme, Založíme ohníček, Pojím váře prostičké,prostičké Při večeři kratičké. Zatím vzejde s důstojností Měsýček, náš tichý host, V jeho milé společnosti Vyrazýme mysl dost. Nuže! tedy poďme žít, Nemeškejme srpy vzýt. 96
V samém díle žnežně.
Žněte, krásné dívky, žněte Bujné žitko s radostí, Dobré nebe nám ho dalo, Chleba hojně požehnalo,požehnalo Smrtedlným z milosti. Žněte pilně, dívky, žněte, Pilnému jest přeblaze! Kdo zná vlétě pracovati, Bude v zymě hodovati, Ujde nouzy nejsnáze. Žněte pilně, dívky, žněte, Klásky snažně sbírajíc, Kdo chceš zbožím oplývati, Hlediž mála zachovati, Budeš míti denně víc. Žněte pilně, dívky, žněte, Klaďte hrsti pořádně, Máli se vám práce zdařit, Žádáteli shospodářit, Nekonejte neřádně. Žněte pilně, dívky, žněte, Hle! tam krásní mládency,mládency 97 Švárných dívek pozorují, Pilné k nebi vychvalují, Snopy vížíc za žency. Žněte pilně, dívky, žněte, Na podzym se pilná vdá, Lenivou vzýt žádný nechce, Žebralby s ní velmi lehce, Pilné každý chválu vzdá. Žněte pilně, dívky, žněte, Nejpilnější děvečka Důjde, když žeň dokončíme, S zpěvem v ves se navratíme, Překrásného věnečka.
Ověncování nejpilnější žnice.
Plésejte již pilní žency! Hojnou žeň sme skončili, Krásnému se těšte věncy, Jejž sme z klasů uvili, Ponese ho s radostí, Kdo se stkvěje pilností. Nadevšecky nejpilnější,nejpilnější Přes celou žeň děvečka, V postati své nejpřednější, Dostane cti věnečka, 98 Hledejtež ji s snažností, Vzdejte chválu pilnosti. V celé žencův společnosti,společnosti Takovou když najdete, S milou řeči líbezností,líbezností Takto Panně řekněte: Aj! teď věnec pilnosti, Přijm ho s srdce vděčnosti. A v tom ji ho postavíte Ušlechtile na hlavu, Sebe klasy ozdobíte,ozdobíte Pro větší žně oslavu, Tak ji do vsy s plésáním, Veďtež s zvučným zpíváním. Hle! tak Pán, jenž na výsosti,výsosti Nebes slavně kraluje, Když v své přijde důstojnosti, Krásný věnec daruje,daruje Těm, jenž ctnosti pilni jsou, Na věky ho ponesou. 99
Uvedení nejpilnější ověncované žnice do vsy.
Vzhůru! milí osadnícy, Mladou dívku vítejte! Bylať vždycky pilnou žnicý, Živa budiž! volejte. Hle! jak věnec na hlavě,hlavě Slouží Panně k oslavě. Ač y slunce pálivostí Poosmahla její tvář; Předc se jasně červeností Stkví, co ráno zlatá zář, Špatný lenoch hliví jen V stínu přes celičký den. Tekly s její tváři jasné Potu velké krupěje, Proto na ní růže krásné Kvetou, nemáť lišeje, Pot jen kropí růže líc, Ven je z poupat loudě víc. Na rukou syc jejich sylných Tvrdé vidět mozoly, Ozdoby jsou žencův pilných, Jenž nám plní stodoly, 100 Jimžto každý nový den,den K nové prácy svitá jen. Pěknou Pannou, pilnou žnicý Býti, jaká pochvala! Budeť muži pomocnicý, Mnohoť měřic vyžala, Umí, což má, ochránit, Kdožby směl ji pohanit? Nuže tedy překrásného,překrásného Šikujte jí mládence, Natrhejte rozkošného,rozkošného Kvítí, vpleťte do věnce, Hospodář když rozkáže, Tak se v tancy ukáže. Bude děvče do pulnocy,pulnocy S pěkným chlapcem tancovat, Hvězdičky se božskou mocý Blyštíc budou radovat, Potom řekne dobrou noc, Sladkému snu dá se v moc. 101
Po vytrhání lnu.
Již sme šťastně vytrhali,vytrhali Krásný len, Snopů sto sme navázali, Šťastný den! Kdo nás v prácy posyloval? Kdo tak štědře obdaroval? Nebe jen. Ono s hůry sesýlalo Rosyčky, Suchou zemi skropovalo Déštíčky, Teplým sluncem zahřívalo, V parně míle schladívalo Větříčky. Ono prudký zastavilo Lijavec, V černých mračnách rozpustilo Ledovec, Vicher znalo utišiti, By lnu nemoh povalitipovaliti, Divná věc! Ono v teplo proměnilo Tuhý mráz, 102 Ono zhoubný usmrtilo Zeměplaz, Každého dne, každé nocy Odvrátilo divnou mocý Tisýc zkaz. Díky tedy vzdejmež nebi Dobrému, DáváDává, což jest zapotřebízapotřebí, Každému, Pětež z srdce radostného Věčné chvály jménu jeho Slavnému.
Šetření času mladosti.
Přemilé dítky, Trhejte kvítky,kvítky V jarní čas, Lilium, růže Zmládi jen může Krášlit vás. V ledové zymě,zymě Urodné sýmě Neschodí, Vinice dávná, V mladosti slavná Nerodí. 103 Slavíčka budí, Na pole loudí,loudí Krásný hlas, Slyšte ho dotud, Nekvete dokud Režný klas. Prospět se snažte, Věku sy važte Podletí, Stihejte radostradost, Prv než vám mladost Uletí. Na zemské štacý,štacý Cvičte se v prácy,prácy Každý den, Den za dnem hyne, Mladost se mine Jako sen.
Loučení přátel na cestu se vydávajícých.
Vzhůru bratří! posylňtež se, Již se rozejdeme, Vlast jest těžkoť opustiti, Musýme se vypraviti,vypraviti Do daleké země. 104 Přátelé k nám přesmutní jdou, Odebrati se chtíc, S ními nás tak mnohé svazky Sjednotili vroucý lásky, Neuzříme jich víc. Teď již synu posledníkrat Žehná otec milý, Matka ruce zalamuje, Bratř, sestra hořekuje, Všecko pláče, kvílí. Do náručí padá milá,milá Miláčkovi svému, Hořkým pláčem kropí líce, Takliž nevidím tě více, Ržíká smutná jemu. Tesknoť každému jest srdcy, Bubnuj bubeníče, Zabubnuj nám marš ten smutný, Loutnáři své vemtež loutny, Hudiž hudebníče. Přátelé již buďte zdrávi, Nevidímli víc vás, Pomněte, že naší lásky Věčně trvat mají svazky, Bůh vždy bude při nás. 105 Do rukou svých na pomezý,pomezý Země nabéřeme, Srdečně ji líbajíce, Za pokrm jí děkujíce, Nad ní zaplačeme. Když pak plavec podlé větru Plachty lodí spustí, Tehdáž tiše odplyneme, Boha všudy nalezneme, On nás neopustí. A když Tatry do modrého Povětří se vznesou, Rukou k nebi pozdvíhnemepozdvíhneme, Země! bratří, zakřikneme, Až se hory střesou. Když pak náš lid na břeh vstoupí,vstoupí ProPo přemnohé strasti, S radostí sy zazpíváme, Nebi slavné díky vzdáme, Jsouce v nové vlasti. Zde již jako Slovácy ctně,ctně Budem živi v zdálí, Aby všickni vyznávali: Slovácy jsou hodni chvály, Jsouce smělí, stálí! 106 A když zde se veseliti Budem v společnosti, Tehdy na vás vzpomeneme, Z svých pak očí vylejeme Slzy upřímosti.
Probuzení k radosti. podléPodlé Šubarta.
Vzhůru! bratří, veselte se, Radost kyne na vás, K rozkoši vás volá milé, Poďte! aj! již víno bílé Stkví se v flašce pro nás. Na prudkých čas křídlách letí, S žertemžertem, veselostí,veselostí Bídu nám jižjiž, starost leče, Z cklenicy jen plné teče,teče Pramen zmužilosti. Brzo nevyhnutedlně nás Tmavá obklíčí noc, Potom nebude kvést růže, Dívka nezlíbí sy muže, Vína oslabne moc. Odtrhnětež tedy růži, Dokud kvete míle, 107 Dokud víno teče, píte, V upřímé vždy lásce žíte, Smrt nám klade cýle. Drazý přátelé! vždy stůjmež V bratrském spojení, Kdo ctí věrnost, upřímý jestjest, Mého přítele měj vždy čestčest, Přijmiž políbení. Svazek náš nic zrušit nemá, Ni čas, ni co zlého, Y když budem v zemi hníti, On se nemá porušiti, Věčnost cýl jest jeho. Ošemetná z srdcý naších,naších Zapuzena buď lest, Nevěrně kdo s blížním míní, Ten sy posměch, hanbu činí, Věrnost buď naše čest. Nuže! oviňte již květy Kalich! nalejtež doň! Připíme sy! buďme živi! Buďmež v lásce trvanliví, Radosti! k nám se skloň. 108
Světlo Literního Umění,
kteréž Panonyi v rozličných časých osvěcovalo a ještě osvěcuje. Zpěv na památku založení Professorství řeči a literatury Slovenské v Prešpurce a dosednutí na učitelskou Stolicy Vys. Učen. muže Pana Jiřího Palkoviče L. P. 1803. dne 12. Listop.
Utecte preč černé, žravé péče, Ješto ste mé mladé čelo svraskaly, Životu ste kládly vraždné léče, Dost mé oči vlasti losu plakaly, Vlejtež mi již v srdce božskou radost, Vy, jenž na Olympu máte slavný byt, V vesselí má plynout krátká mladost, Umlkne mi líra, dnů když budu syt. Vy pak Múzy nové struny dejte Na mou líru, aby libě zavzněla, Drahé Slávii a) té zvůle přejte, Ach! dost ubohá již v slzách upěla, ——— a) Slovenští národové, v Uhřích zvláště, a v zemích k uherskému království přináležejícých bydlícý, jakovíž jsou Slovácy, Srbové, Rusnácy, Charváti, Dalmatové, Vendové, zde se personyficyruji a Slávií aneb 109 Nechť svou vyjasní tvář zamračenou Slyšecy můj zvučný přeradostný zpěv, Těštež její duši rozhořčenou Bohové, svůj složte mordujícý hněv. Dlouho Slavinini národové,národové V tězkýchtěžkých poutech modloslužby vězelivězeli, b) Nepřátelé vlasti, zlosynové V moři mrákot ryby lovit věděli, ——— i Slavinou jmenují. Ostatně k Slávii přináležejí y Russové, Polácy, Slezácy, Cžechové, kteříž poslední s Uherskými Slováky jedno a tož písmo majíce, společnou snažností od starodávna literaturu svou zvelebovali, a až po dnes zvelebovati mají. b) Teprv v Století IXém okolo r. 860. po naroz. Kryst. Cyryllus a Metodyus Ržecké cýrkve Missionáři Křesťanské náboženství v Slovenských krajinách uvedli, kázavše evanjelium nejprv Volhařům, potom y ostatním Slovenským národům, a mezy ními y Moravanům, jejichžto slavného toho času království Hron a Ipel pomezým byl, odkud patrné jest, že y naši Slovácy v Uhřích spasytedlnými paprsleky světla učení Krystova téhož času osvíceni byli. Tito dva Slovanští apoštolové y svatou biblí v jazyk Slovanský přeložili, a totoť jest to přeložení, kteréhož Russové v cýrkvích po dnes užívají, a na které se y v krytyce písem 110 Hojně krutých válek rozsývali Přeškodlivé všechněm věkům semeno, Na provaze pověr vodívali Lidi, jichž se klanělo jim koleno. Minervě tu ke cti nepostavil Žádný chrámu k službám, jí v něm nekadil, V chrámě Marsově se krajan stavil, Apollovi sloužit žádný neradil, c) ——— svatých zvláštní ohled béře, v níž se 1. Jan. v. 7. a 8. nenacházý, jakž se to y v vydání Ostrovském r. 1581. viděti může. Jináč o tom smýšlí P. Hanke z Hankenšteynu, jakž se z jeho spisu: Rezension der ältesten Urkunde der slavischen Kirchengeschichte, Litteratur und Sprache eines pergamentenen Kodex aus dem VIII. Jahrhunderte Ofen 1804 znáti dá. c) Učený syce náš někdy vlastenec Matěj Bél v svém pojednání o literatuře Huno-Scytské (de vetere literatura Hunno Scythica exercitatio Lipsiae 1718.) snažil se dokázati, že již y Hunové svůj zvláštní psání způsob v jazyku svém měli, jakož y Turocyus v své uherské Kronyce (Thuroczii chronic, Hung. lib. I. cap. ult.) o Sykulích v Sedmihradské zemi z kmene Hunského pošlých píše: že nepsali na papíře a černidlem, ale že na palicých,palicých (jako na mnoha místech v Uhřích podnes řezy aneb tak řečené rováše,rováše) své litery řezali, a což chtělichtěli, zna- 111 Břinkot ostrých mečův, hrdých koní Dusot,Dusot smyslnému lidstvu lahodil, Marsovi jen krvávákrvavá obět voní, Vražd on v Slávii též tisýc naplodil. ——— menali. („Hi nondum Scythicis litteris obliti, ejusdem non encausti & papyri ministerio, sed in baculorum excisionis artificio dicarum instar utunturutuntur“), ale žádné nám průby této literatury nepozůstavil. Y Pryškus Rétor, jenž se při dvoře Atylově s posly Teodozya Cysaře Konštantinopolského delší čas zdržoval, v knize své o tomto poselství (de legatione pag. 128.) píše: že u dvora Atylova po večeři dva Scytové předstoupili, a ve verších a zpěvích jeho hrdinské činy vypravovali, čímž někteří hosté k zmužilosti podníceni, jiní pak, kteříž pro zešlý věk již bojovati nemohlinemohli, k pláči přivedeni byli. Nýbrž že jednou děvčata Atylovi z válečného tažení do své královské rezydencý se vracujícýmu pod tenkými, bílými, a velmi dlouhými platny (subSub linteis tenuibus atque candidis, quam maxime in longitudinem extensis. Nebylyli to to tak řečené oděcky, jakovéž y naše Slovenky nosejí, z nichž bezpochyby y panský chalons povstal?) v stříc vyšly, Scytskými zpěvy ho vítajíce. Zdá se mi ale, že z těchto zpěvuzpěvů nedá se ještě s jistotou zavírati, žeby Hunové ňákou literaturu byli měli: nebo y divocý národové své, ač pro- 112 Za StěpánaŠtěpána záře učenosti Na Panonské obloze se spatřila, d) ——— sté zpěvy bez rýmu a míry slabik mají, ješto však nic o literatuře nevědí. Škoda, že nám Pryškus Rétor aspoň jednoho takového zpěvu nenapsal, takby se o věku Atylova Scytské literatuře něco jistějšího řícy mohlo. Nyní nemajíce žádné takovéto průby, ani jen toho dokázati nemůžeme, jakovouž řecířečí mluvil Atyla a jeho dvorané. Štrábo zajisté v knize XIXI. kap. 507. praví: že mnozý národové, kteříž nebyli jednoho pokolení, společné jméno Scytů měli, a že všickni národové, jenž od řeky Visly (Vistula) za řekou Tanais až přes Koukaskou a Imouskou horu bydleli, Scytové slouli, kteří ale rozličnými jazyky od sebe rozděleni byli. Jediné slovo Hunské tohoto věku zachoval nám Lactantius ad Statii Lib. XII. Thebaidos, nímž pohřební hody Strava jmenovali. Viz o tom adparatum Belii ad hist. Hung. Mon. III. pag. 147. not. c. d) Štěpán S. a jeho nápadnícy biskupstvím, klášterům a opátstvím, která založili, y škol přidali, v nichžto ale z počátku mimo náboženství křestanské, zpěvy a modlitby,modlitby málo co se učilo. Nejstarší školy byly Ostřihomská, Petikostelská, S. Hory Panonské, Nitranská, Vacovská, Velkovaradínská, Cžanadská. Sám S. Štěpán nejen la- 113 Lampu Imřichovy umělosti Těžká smrti ruka časně rozbila; e) Kolomana od knih milování f) Vzaté pěkné jméno pozdějc slavilo, Minervino tiché panování Krvavých válek ukrutenství stavilo. Blaženější svitli vlasti dnové Za Ludvíka velikého hrdiny, ——— tinského, ale y řeckého jazyka byl povědom, jakž se to z jeho dyplomů poznati dá, jakovéž dyploma v řecké řeči na pergamentu psané dal k. p. Mníškám Kláštera B. P. Marye oudolí Vesprýmského. e) Ondřej Dandulus Vývoda Beňatský jmenuje Imřicha Syna S. Štěpána Učeným a Svatým (litteratumLitteratum & sanctum. Vide ejus chronicon sub IX. cap. I.)). A jest pravdě podobno, zeže S. Štěpán tohoto svého jediného Syna, k jehož potřebám y sám jisté poučení napsal (Institutiones Filii sui S. Emerici coronae principis)), které se v knize Práv Uherských pod tytulem Iní knihy Dekretů S. Štěpána nacházý, snažně v literním umění cvičiti dal, jen že 24. roku svého života nenadálou smrtí umřel. f) Koloman Knižák sloul (Könyves Kálmán)). On v Kronyce Polských Knížat (apud Sommersberg Scripp. rer. Siles. Tom. I. p. 28) v umění vycvičený (litteris eruditus) sluje. 114 Rozžal vítěz světlo větší, nové Pomstiv válkou krve drahé rodiny, g) Milé sydlo Múzám v svatém městě Štědře přihotovil velkým nákladem, h) Věrný lid svůj na moudrosti cestě Poctil dražším, než byl Krézův, pokladem. Jako dobré děti pláčí ctného Otce, Ludvíka tak Uhři plakali, Zykmunda však zatím horlivého i) Na trůn zlatý posadivše plésali, ——— g) Bratra svého Ondřeje v Neapolské zemi potejnou vraždou zmordovaného. h) Ludvík Veliký první akademii, tehdáž studium generale nazvanounazvanou, L. P. 1364. v Petikostelích založil, kteréž potom Urban V. Rž. Papež potvrdil, jenžto všecko, co se na jiných venkovních akademiích učilo, y zde učiti povolil, mimo Teologii, kterouž výslovně vyjmul. Za tou příčinou musyli Uherští Teologové do Vlaské země, jmenovitě do Bononye choditi, a tam se k uradu kněžskému připravovati. i) Zykmund v Budíně L. P. 1388 akademii založil, kteráž od svého zakladatele Sigismundea, krátce Sunda, sloula, od Bonyfáca IXIX. Rž. Pápeže potvrzena byvši, jenž Staro-Budínského Probošta jejím kanclířem ustanovil. Ale ani zde Teologie předkladána nebyla. 115 Minervě jenž svatý oltář staví V přepověstném starém městě Budíně, Jméno své y zemi veleslaví, Než ach! žalostný los nastal Slavině. Dávno jasné slunce učenosti Bratří v Čechách mílé osvěcovalo, k) Paprsleky božské velebnosti Tváři jejich krásně osloňovalo, Apollův chrám Češí odevřeli, Klekali v něm Slavinini synové, Chvály Čechů po Evropě zněly, Krásně se jim vili věnce bobkové. ——— k) V Čechách již roku 1347. Pražská Unyversý byla založena, a za času M. Jana Hussa tak byla zkvetla, že se v ní podlé některých domnění přes 40000. žákovstva počítalo. Když ale Mistr Hus L. P. 1414. v Kostnicy na smrt odsouzen a spálen byl, nejkrvavější válka znikla, kterouž Jan Žižka z Trocnova s velikým štěstím proti Zikmundovi vedl, jehož vojsko přes 12tekrat na hlavu porazyl, a tato válka se zatím až do Uher pod vůdcy Jiskrou a Prokopem rozšířila, takže L. P. 1433 Hussyté město Kežmarek vyloupili, a y tamější archyvum rozebrali. V této válce se řeč česká znamenitě po uherské zemi rozšířila: mnozý zajisté Cžeší v čas této války v Uhřích se pro 116 Korvín veleslavný, smrtedlný Mudrec znamenitý, nejsylnější rek, Krásy umění byv čitedlný V lůno Arpadovo přived zlatý věk, Budín slavil Sundy obnověním, l) Mudrce k ní volal z cyzý krajiny, Prešporek škol nových vystavením, m) S moudrými, co August, trávě hodiny. n) ——— bezpečnost osadili, založivše hrady y vesnice, jejichž samá jména již český původ ukazujíukazují, k . p. české Březovo, Prága, Ozdín v Nongradské Stolicy, Moravce, Žibridov &c. BezpochybyBezpochyby, že se v této válce y ti nemnozý rukopisové čeští, kteříž se v Uhřích nacházejínacházejí, k. p. Kronyka Trojanská Gvidonova, Nové Zákony a t. d. do Uher dostali. l) Matyáš Korvín v každém ohledu Veliký Král obnovil akademii Budínskou. m) V Prešpurce založil Matyáš novou akademii L. P. 1467. vyžádav to L. P. 1465. od Rž. Papeže Pavla IIhoIIho, aby y v Uhřích tak jako na jiných akademiích venkovních Teologie Žákovstvu předkladána býti mohla. Až potud zajisté nemohli v Uhřích akademie proto zkvetnouti, že žácy, jichžto největší počet z Teologů záležel, v cyzyně, větším dílem ve Vlaších, v BononyiBononyi, studyrovati museli, čímž nemajícý k tomu potřebného nákladu, a tak všickni chudobnější od učení 117 Budín změnil v Minervino bydlo, Knih v něm složil přenesmírné pokladypoklady, Grácyím a Múzám milé sydlo,sydlo Zpravil v pravdě královskými náklady, o) ——— odstrašeni byli. Povolil tedy Pavel IIhýIIhý, aby Matyáš v kterémkoli uherském městě,městě studium generale cum quibuscunque facultatibus, t. j. takovou akademii, v nížby se všecka umění bez vyminky žákovstvu předkladati mohla, založil. n) August s Mecenášem, velikým učených lidí patronem, s Virgílem a Horácem znamenitými Ržímskými básníři obcoval; Matyáš s Galeotem Marcyem Narnyenským strážcem své knihovny, jenž byv vtipný žertovník (břichatý jako Horác) jemu velmi byl milý, s Tadeem Ugoletem Parmenským svého syna Hofmistrem neb učitelem, a Šťastným Raguzynským Dalmatem v řeckém, latinském y chaldejském a arabském jazyku velmi zběhlém. o) Matyáš velmi slavnou bibliotéku shromáždil, nakoupiv v východních krajinách, kdež po pádu řeckého cýsařství a vybojování Konštantynopole Turkem,Turkem mnoho této koupě se nacházelo, množství rukopisů. On v jediném městě vlaském Florencý 4. knihářův držel, jichž práce byla řecké a latinské rukopisy pro jeho bibliotéku odpisovati, doma pak, jakž to Mikuláš Olahus v své Hungarii (Viz adparat. Belii ad hist. Hung. 118 Vlast tak přived k spanilému květu, Doma blesku, vně jí slávy nadobil, Znám byl vítěz veškerému světu, Trůn svůj hrdě trofeemi ozdobil. ——— Dec. I. Mon. str. 9.) poznamenalpoznamenal, do 30 výborných písařů k dotčenému cýli měl, jimž Felix Raguzynus Dalmatčan představen byl, pozoruje, aby se omylové do odpisů nevtrousyli. Heltai v své Kronyce (chronic. Hung. p. 168.) připomíná, že Matyáš na tyto rozličné písaři ročně 30000. zlatých (v zlatě) vydal. Tímto způsobem asy za 25 let nejmíň 50. tisýc kusů kněh, jakž Pflugius v svém listě k Sekendorfovi o bibliotece Budínské psaném připomíná, psaných y tištěných (neboNebo roku 1472. povolal Matyáš z vlaské zemezemě Knihtlačitele Ondřeje Hessa, jenž první v Uhřích v Budíně knihy tlačil. První kniha v Uhřích nejprv tlačena jest Chronicon anonymi vulgo BudenseBudense.) nashromáždil, kteréž v větším díle do axamitu svazané a zapinadly stríbrnýmistříbrnými, y zevnitř zlatem, vnitř pak erbem krásně malovaným jak jeho rodu vlastním, totiž havranem, tak y královským ozdobené do řemeslně udělaných polic sklásti, a y jináč tu sýň neb palotu (y Russové tak sýň jmenují) znamenitě malovanými obrazy, jak svým, tak y jiných slavných a učených mužuvmužův, přiokrášlil. 119 Radostí se božskou rozplývala Slávie, když přeslavného hrdinu Na Králové holi vídávala p) Lovit v prázdnou tězkýchtěžkých péčí hodinu, Když se velký Mocnář nakloňoval,nakloňoval K nízkým domům opuštěné chudoby, Víc svou hlavu slávou ohrazoval, Nežli korun slavily ji ozdoby. Za hory však slunce nejjasnější Zachodí, ach! zašel nejsylnější rek, Mocnář Panonye nejslavnější, Rychle uplynul mu krátký zemský věk, q) Vlast svou vznesl skutky hrdinskými K oblakům, a cti když požívati měl, Ozdobený věncy bobkovými Do olympských šťastných bytů zaletěl. Tu se pomrákati začínalo, Za tím přikváčila Uhry tvrdá noc, ——— p) Králova hole jest vysoká hora v Liptovské Stolicy, kdež se Matyáš na lově rád meškával, obědvav, jakož tradycý praví, na velikém kameni, jenž se až po dnes ukazuje. q) Jen 47 roku byl tento opravdu veliký Král živ, umřev šlakem poražený L. P. 1490. 120 U Moháče světlo doháralodoháralo, r) Zemi měsýce sy podmanila moc, Budín zkažen, vlast jest vyloupena, Lidstvo v poutech do zajetí vedeno, Vzáctná knihovna jest rozvláčena, Krve mnoho z nejdražších těl cezeno. Jako rolí ouhořem když leží, Pošlápaná obilíčka nerodí, Na ní plaché zvěři denně běží, Nic, leč trní, bodláčí, tu neschodí: Tak y v Panonyi obloupené,obloupené Nescházelo sýmě krásných umění, ——— r) Nešťastná porážka Uhrů u Moháče, v níž sám Král Ludvík IIhý, mnoho biskupů, y Magnátů a přes 500 zemanů padlo, uvedla vlast pod Turecké jho, pod nímž přes 100 roků upěla. Turcy nevážně s Matyášovou knihovnou nakládali, knihy dílem rozvláčivše, dílem stříbro s nich sebravše a je potrhavše, dílem pak do podzemní jakés tmavé a vlhké skrýši je davše, tak že po zapuzení Turka z Budína roku 1686 sotva 300 kusů, y to větším dílem chaterných, shledáno bylo, kteréž hned po dobytí Budína do Vídenské cýs. královské knihovny zanešeny byly. Y s lidmi Turcy ukrutně nakládali, mnoho tisýc Křesťanů do těžkého zajetí zavedše. 121 Tiché Múzy ušly zaplašené, Básníř nepěl, leč snad pláče, upění. s) Slavné předtím Minervino bydlo Bylo obráceno,obráceno v bídný, špatný rumrum, Mužův nejznamenitějších sydlo Proměněno v obřezané zběři dům, Na věžích se třpytěl místo kříže Polouměsýc turecký erb vítězně, V svatých chrámích položena špíže, Kdež zněl předtím božských chval zpěv líbezně. Zastřetež však šlojířem dnes tmavým,tmavým Divadlo to smutné dobří Bohové, Ať mé tělo neschne smutkem žravým, Božské radosti dnes tečte proudové, ——— s) Gabryel Sent-Ďerdi (Szent-Györgyi) Sekretář onoho hrdiny Tomáše z Nádaždu, jenž byv po straně Ferdynandově, hradu Budínského proti Turkům zmužile bránil, složil Elegie de aerumnis Pannoniae inferioris, které potom v Wittenberku r. 1552 v 4tu vydány jsou. Rovně Šebesťan Tynodi uherský básníř podobné pláče složil,složil o zkažení Budína, o zajetí Kurfyršta Saského, o hradě Sytňanském, Levickém, Cžabrackém a t. d. 122 Ukaž se mým očím jasné světlo, Ještos z Germanye světu svítilo, S tebou štěstí Panonye skvětlo, Tys y Slavininy syny zblažilo. Po dnes ještě Panonyi svítí,svítí Z Germanye toto světlo přejasně, Minerviných zahrad vonné kvítí,kvítí Zhřívá přemilostně, barví překrásně, Velká milost nejlepšího Krále, Vyvýšených vlasti Stavů štědrota Pováží se, rosou kropí stále Krásných věncův hodná obou dobrota. Pod jhem tězkýmtěžkým ottomanské brány Panonye přežalostně upěla, Krvavé když Minerviny rány Pazmáňova ruka hojit hleděla. t) Velkou školu v malém Ržímě staví,staví Biskup pro Obec y cýrkev horlivý, Tak své jméno učený muž slaví, K užitečným dílům vlasti bedlivý. ——— t) Petr Pázmáň Arcybiskup Ostrihomský založil v Trnavě, kteráž pro množství chrámů a klášterů malý Ržím slove, akademii L. P. 1635.1635., kteréž cýsař Ferdinand IIhý potvrdil a Marya Terézya umění lékařského k ní přidala. 123 Kyždi Prelát vážný na půlnocy, u) V Košicých měst upevněných rekyni, Bastově jenž odolala mocy, Chrámem poctil učenosti bohyni, Podnes jí v něm kadí s nábožností Horních Uher přerozkošní synové, Pijí Nektar z studnic umělosti, Jichž jím hojně tekou božští proudové. Vlast když přetěžké jho přelomila,přelomila Turka Křesťanů krev střebajícýho, Budín velká škola ozdobila, Obnovená štědře od SécinihoSéciniho, v) Zatím v Rábě, v Velkém Varadíně x) Umění jest rozšířena štěpnice, Potom založena na Budíně Všeobecná učenosti vinnice. ——— u) Beneš (Benedykt) Kyždi Jagerský biskup L. P. 1657 založil v Košicých akademii, kteréž Leopold Veliký L. P. 1660 potvrdil. v) Jiří Séčini Arcybiskup Koločský po zapuzení Turků z Budína obnovil zde akademii r. 1687. Jezuitům ji svěřiv: ale nedosáhla té slávy, kterouž předtím měla. x) V Rábě a ve Varadíně v století XVIII. již založeny jsou akademie, roku totiž 1777. 124 Chvály Muz y v menších chrámích zněly, Gymnazya nazvali je vlastencyvlastency, y) V nichžto v závod učený boj měli Uměními ozbrojeny oděncy, z) ——— y) Uherská země prv Gymnazya, nežli německá měla. Haymann v své hystoryi literarní (conspect. reipubl. litt. cap. IV. §. 56.) pravípraví: „století XVI. akademie a gramatycké školy mělo, střední školy, jež gymnazya jmenujeme, neměla města.„města.“ Uherská však země y v století XVI. měla již mnohá gymnazya, jakž to y z Rezýkovy gymnazyologie poznati se dádá, k. p. v Bardiově, kdež Valent Ek, Tomáš Fábri, a zvláště Linhard Štekélius; v Levoči, kde Danyel Tyrk a M. Antonín Platner, jenž spolu y městské ourady někdy měli, pověstní byli Rektorové. V slovenských krajích, jměnovitějmenovitě v ŽiliněŽilině, již okolo r. 1550. Jiří Bánovský († r. 1561) a po jeho smrti syn jeho Mojžíš téhož příjmění († 1572) učili. Mojžíšovi Bánovskému nastoupil Mikuláš Kolacynáš, jináč Kolečáni řečený, jenž roku 1580 do Mošovec byl povolán. V Privizy Ladislav Liptoviensis (Liptay) od roku 1560 až do 1563 učil. z) Po dnes se mnohé dyšputacýdyšputacý, na gymnazyích držané, vytištěné nacházejí.nacházejí, k. pp. D. Samuele Pomárya a M. Izáka Zabániho Prešovských Rektorů, M. Jana Fabricy- 125 V Stráži, aa) v Bánovcých y ve Fraštáku bb) Měly ondy Múzy krásný pocty dům, Není téměř jejich slávy znaku, Jinde pozůstal jen přežalostný rum. V Panonském až po dnes ještě světě,světě Kvete utěšeně Múza Prešporská, ——— ho Březnanského gymnazyum Rektora; M. Matěje Štyrcera gymnázyum Baňsko-Bystřického Konrektora, y jiných. Škoda, že tyto dyšputacý, kteréž y vtip školské mladeže ostřily, y k mnohému užitecnémuužitečnému spisu příležitost zavdávali, na mnoha gymnazyích z obyčeje vyšli. aa) Ržehoř Horvát Stanžit z Gradce (vymřel tento slavný rytířský rod r. 1801. s Baltazařem tehožtéhož kmene posledním rovně na vlasti vyborněvýborně zasloužilým mužem) založil L. P. 1584. v Stráži gymnazyum, na kteremkterém, mimo samého zakladatele Horváta, Albert Grunerus zatím slavný Jenanský Teolog a generální vývodství Waymarského Superyntendent, Erhard Dalhaym y Eliáš Láni, zatím Superyntendent, učili. Ale jen do smrti svého zakladatele do léta totiž 1597. toto gymnazyum trvalo. Paměti hodné jest, že v něm v nedělní a v sváteční dny s. kázání y celé služby boží v řeči latinské držány bývaly. bb) Jan Pruno byl zde pověstným Rektorem. Viz Pam. Verš. §. 9. 126 Jako růže v přemileném létě, Plesejž nad tím drahá vlasti Uherská! Zdařilé když větve učenosti,učenosti Rozmanitě rozkládá a široce, Plodí libou vůni umělosti, Panonyi zvelebuje vysoce. Slávie zde šťastně zaštěpila,zaštěpila cc) Nový vroubek překrásného umění, Líbezné své řeči založila Drahé vlasti přepotřebné učení, Ujala se ratolestka zdarnázdarná, Radůjte se Slavinini synové, Snažnost vaše nezůstane marná, Věnce se vám víti mají bobkové. ——— cc) Již dávno žádali učení a dobrého vlasti žádostiví muži, aby y v Uhřích učitelská stolice řeči a literatury slovenské založena byla, kteráž jejich žádost tím byla slušnější, čím rozšířenější jest řeč slovenská v rakouské Monarchyi, v kteréžto se přes 14. millionů Slovanů, nad nímiž dům rakouský šťastně panuje, nacházý. (Viz spis: Ueber die Ergebenheit und Anhaenglichkeit der slavischen Völker an das Erzhaus Oestereich, vorgelesen den 25. Septemb. 1791. im Saale der k. Böhm. Gesellschaft der Wissenschaften in Gegenwart Selner Maj. des Kais. Leopold des II. von Abbé Joseph Dobrowsky, Prag. 1791. 4to.)), odkud y 127 Vaše chvály básníř bude pěti,pěti Na harfě a na cytaře líbezně, Po stoletích jméno vaše zněti Bude nad vaším y prachem vítězně, Tmavý hrob když kosti vaše skryje, Ctnostný vlastenec ho skropí slzami, Víc to platí, rum když jednou zhnije, Nežli obraz obložený perlami. A Ty Palkoviči přehorlivý, Slavinina okraso a radosti! Vlast jenž drahou zblažit žádostivý Setřels hořké slzy její žalosti, Zveleb slavně Slavinino jméno, Vznes je k oblaků až černých výsostem, A když bude slávou osloněno, Vyleť k vyšším blaženějším bytnostem. Konec dílu prvního. ——— veliká potřeba známosti řeči slovenské pro zemského pána, učitele cýrkevního, prokurátora, lekaře, a vůbec pro každého v cýsářskýchcýsařských zemích bydlícýho zřetedlnézřetedlně se poznati dá. Teprv v tomto století XIX. slušná žádost dobrých vlastencův k naplnění přišla s založením takovéto učitelské stolice v Prešpurce, na níž Vys. učený muž, Pan Jiří Palkovič, z Ržimabáně rodem s největším zapřením svých vlastních užitků dosedl. Oby jen všickni Slovácy, a s ními y bratří Češí a Moravané pomocných rukou svých přiložili k slušnému této učitelské stolice nadání!
E: av; 2002 128
Bibliografické údaje

Nakladatel: Gottlieb, Antonín
(Ve Vacově 1806. u Antonína Gotlíba pryv. Knihtlačitele.)

Místo: Vacov

Vydání: [1.]

Počet stran: [16]+LXXX+128

Věnování: Žarnocay, Michal
(Vysoce Urozenému Pánu, Panu Michalovi Žarnocaymu Slavných Stolic Nitranské, Trenčanské, Liptovské a Turčanské Soudní Tabule Assessorovi, Panství Bráneckého Spoluvládaři, církve Senické a Přítržské výborně zasloužilému Inšpektorovi, literního pak umění horlivému a povědomému milovníku, Pánu a Patronu mně laskavě příznivému.)