Jakub Zdvíhal.

Bohuslav Tablic

Jakub Zdvíhal.
Po předlouhém čase v nestřídmosti Promrhaném, – nešlechetně dosti, Jakub Zdvíhal do nemocy,nemocy Přetěžké pad, v kteréž ve dne v nocy,nocy Bídně stonal,stonal na vnitřnosti, Vníchžto pálilo ho cosy s ukrutností. Běta mladá žena jeho Převelikou žalost měvši z něho Mnohé hořké slzy vycedila, – Ač se praví: že to učinila Na oko jen. – V černém chodila Rouše syce, co se Jakub rozstonal, Ale myslila sy: oby spíš jen dokonal! Po manželství s sousedem že toužila, Dokládají, že sy tuze natřela,natřela Černé oči jedovatou cybulí, Kterouž s solí posypala po vůli, Až ji jako slivy víčka navřela. ZlostnaZlostná podvodnice! – Tak se v světě děje, Taká potom pláče, v koutě pak se směje! Buď jak buď, dost, že předc zkušeného Lékaře, a Bravna velikého Ctitele sy k muži přivedla, K měké postele s nim přisedla, Právě v týž čas, v kterémž Pacyent náš z cklenice,cklenice 43 Pintu vína zdvíhal, žížniv velice. Znamenitá pro lékaře indykacý! Lékař nelámal sy hlavy těžkou pracý, Zřejmě vida, že ho vodnotedlná nemoc Trápí zkazyvši mu těla ukrutně moc. Lékař váživ věcy dle své moudrosti, Muži nemocnému říká v krátkosti: „Vy se v strašném stavu nacházýte, Pane, Než se vám cos hroznějšího stane, Stočíme tu vodu, kteréž velkou míru V nemocném svém těle máte, na mou víru, Do břicha vám zpravím díru – –„díru – –“ V tom mu s hněvem nemocný řeč jeho Přetrh, mněvmněv, že posměch činí z něho, Blázne! řek mu, nemoc vodnotedlná,vodnotedlná Být to nemůž, věc jest nepochopitedlná Vody nikdý, vždycky víno jen pít, Předce v vodnotedlnosti hnít! Jdiž mi s očí – nechcy hloupé rady, Za níž, šelmo, zasloužil sy klady. Dobrý lékař odšel –, ale Jakubová Moudrá jeho sobě dobře slova Zachovala, vážíc této věcy pilně, Poznala to neomylně, Nemírnost že v víně shovadilá,shovadilá Ten má smutný konec, – pokuta jest zasloužilá. 44 Neřekla ni slova svému muži, Viděla ač denně puchnout jeho kůži. Vytopit ho vínem z světa umínila, Neb bid hořkých,hořkých že, prý, podstoupila Tisýc při něm, když se opil, Bil ji krutě, sváry tropil –. Ona zatím hojně nosývala Staré víno, pilně muži nalévala. Muž piv hodně, každý den byl zpilý, Jako huba, – to byl život roztomilý. To však dlouho netrvalo, – Špatná jeho nemoc, čím pil vícevíce, Rostla, zduté brichobřicho, obě líce, Opuchliny stupně nejvyššího Došli. – Než co se teď stálostalo, Věc jest pro výstrahu přepamětná. Když se jednou výstupku byl největšího Dopustil, tak, že co břevno zpilý ležel – Památka jest ovšem smrti jeho nectná – Rozpukl se mimo nadání. Špatný neřád z břicha jeho běžel, Byloť slyšet jeho volání: Ale nemoh žádný pro puch v jizbě ostát, Nelze bylo pomocy již dostát, Shnilé tělo v čtvrtý den se s zlostnou duší,duší Špatně rozloučilo, – opilcům jak sluší. 45 Ovdovělá Běta bez meškání,meškání Všemi zvony vyzvánět mu dala, Hrana hlučí bezpřestání, Dobrý soused její, jehož věrnost znala, Ochotně jí ve všem sloužil, Bezpochyby po ní toužil, Ržíká se, že zaň se potom vdala. Pohřbu den přišel, – lidstva došlo mnoho, Svědkovéby hodnověrní toho Byli, jakou Jakub špatnou smrtí zešel, Jen kdo mdlý bylbyl, pro špatný puch nešel. Přišli však y svatí kněží, Jeden z nich měl jedno přehorlivé Kázání v ten výstražný čas, Text sy zvoliv: „Strom, jak padl, leží„leží“ Lidu božský vyložil hlas, Srdce spasení všech maje žádostivé. K zlaté středmosti všech věrně napomínal, Žehral, prosyl, ruce k nebi zpínal. Po kázání svatém pospíchali S mrtvým tělem, pak je pochovali, Na hřbitově každý Boha chválil, Z prostředku že živých KubaKubu vzdálil, Jakýs vtipec hrobový mu nápis zpravil, 46 V němžto živou pravdu v tento rozum pravil: Poutníče, zde leží svině, Utopená v starém víně.

Básně v knize Poezie 1: