Mílek k Bělince.

Bohuslav Tablic

Mílek k Bělince.
Což v srdcy mém tu lásku rozžíhá, Níž hořím k tobě Bělinko? Jen jméno tvé se stále rozlíhá V mých uších, dobrá sestřinko. Tvé srdce, jehož nenakazyl jed, Jenž teče z hříchu pramene, Tvá libá řeč, jenž jak jen mluvíš, hned Y tvrdost měkčí kamene. A modré oči, ješto zvěstují Tvé dobré duše vlastnosti, V nichž láska s věrností se pěstují,pěstují V své zřetedlnice jasnosti. Tvá mlékobílá tvář jest zrcadlo Tvých vnitřností čistoty, Do nichžto sýmě zlosti nepadlo, Jež v srdce sejí holoty. To vše, co magnet, sýlou velikou Mne k tobě táhne sestřinko, 83 Ty nadevšecky ctností všelikou Se stkvíš, má krásná Bělinko. Tvé dobré duše nezakalila Lest, jížto stihá zlostná zběř, A závist ňader nenaplnila, Jenž z lidí činí lítou zvěř. Tvá vlídnost přemíle se skloňuje Y k upějícým v chudobě, Tvůj laskavý vzhled obveseluje,obveseluje Y čeled živu v porobě. Ach zadrž, zadrž mi, má Bělinko, Tvé srdce mému nejbližší, Nechť vždy Ti mohu říct: má dušinko, Tys kochání mé nejvyšší!